ČCE Olomouc

Zamyšlení nad Janem

Jan 21, 15 – 25 /Závěr evangelia/ Úterý 21. 4. 2020

Závěrečný díl zamýšlení nad evangeliem podle Jana, nad místy, kterými evangelium vrcholí.

Rozhovor Ježíše se Šimonem Petrem. Trojí “mám tě rád“ zaznívá po Petrově zapírání. Nepatřím. Nejsem. Neznám. A třikrát slyší: Pas mé ovce, pas mé beránky.“ Pán Šimonovi nejlíp rozumí. A možná i proto jej nyní nazývá jeho pravým jménem a nikoli jeho přezdívkou Petr, Skála. On taky rozuměl v těch kritických chvílích jeho strachu, ve chvílích, kdy pevným jako skála vůbec nebyl. To, co se stalo, už nejde odestát. Jedinou cestou je odpuštění a nový začátek. Ježíš Petrovi jeho zapírání odpouští. A Petr musí snést jeho trojí dotázání, má – li ho rád. Ale taky má pro Petra jedinečný úkol. Aby byl pastýřem jeho ovcí. Aby byl prvním z jeho učedníků, který bude láskyplně opečovávat Boží lid….

Ta jediná a nejhlubší kvalifikace pro Kristova učedníka a pastýře pasoucího stádo je to, zdali miluje svého Pána. Mnoho někdy mudrujeme, čím vším by měl disponovat Kristův učedník, jaké vlastnosti a schopnosti by měl mít dobrý farář, kurátor či jen presbyter. Byli bychom jistě schopni předložit celou řadu věcí, ale to nejpodstatnější je to, zdali miluje Ježíše Krista …..

Ale zazní ještě něco. Ne nějaký další osobnostní předpoklad pravého učednictví, ale spíše něco, s čím musí Kristův vyslanec počítat. To, že bude veden, kam nechce…… Nejpřímějším a nejlogičtějším výkladem je to, že je zde naznačena jeho cesta mučedníka. Ale co když se to týká i nás, aniž bychom museli skončit na popravišti nebi v kriminále? Co když se cesta služby Kristovým ovcím skládá z toho, že jsme někdy vedeni, kam nechceme? Co když to znamená jít cestou a prožívat věci, kterým jsme se mohli vyhnout? Co když pro nás služba znamená někdy životní komplikace, které by nás jinak minuly ? Co když pro nás tato služba bude někdy znamenat méně radosti, ale naopak víc bolesti a pláče? Co když si občas položíme otázku: „Chtěl tohle Bůh? Opravdu jsem tady správně?“ A možná právě v takovýchto chvílích si připusťme Ježíšovo slovo k Petrovi, ať už je mladý nebo starý: „ Vztáhneš ruce, jiný tě přepáše a povede tam, kam nechceš…“. Už si nebudeš sám vybírat kam jít, ale necháš se vést i cestou kterou by sis nevybral…

No a konečně sledujme toho druhého učedníka, zase opět toho, který je tajemně a opakovaně kvalifikován jako ten, kterého Ježíš miloval, toho, kterého někdy tvrdošíjně označujeme jako Jana, ale přitom o tom vlastně nic nevíme. Toho, který byl při večeři po jeho boku, doslova dokonce na jeho prsech …

Petr se logicky ptá, co bude s ním. Když já mám pást ovce a možná nedopadnu dobře, tak co on? Jaký osud je přichystán jemu? Když já mám být tím arcipastýřem, čím bude on? Na to odpovídá Ježíš: Není to tvá věc. Chci – li aby tu zůstal, než přijdu, je to moje věc, ne tvoje. Ty pojď za mnou!

Zase zde jde o víc. Nejen o osud těchto svou učedníků. Ale o to, že nezáleží na našich osobních lidských osudech, na spletitosti našich cest. Na tom, jestli zemřeme staří nebo mladí, nemocní nebo zdraví. Naše cesty se scházejí a rozcházejí a někdy by daly dohromady akční příběh plný zvratů, jindy se nám zdá, že se v našich životech nic zvláštního neděje. Ale kdo to vlastně může posoudit? Všem nám ale zní stejná výzva Vzkříšeného Pána: Následuj mně.Pojď za mnou a na víc se neptej. Ale důvěřuj, tvůj život je v mých rukou. Ale jistě jsme si všimli jedné důležité vsuvky: „Dokud nepřijdu…..“

A konečně to úplně poslední slovo. Zdá se, jakoby to byl podpis. Ale opět nečteme žádné konkrétní jméno. Jen opět odkaz na toho učedníka … tak známého a současně neznámého. A máme nakonec vědět, že on to všechno sepsal, ale přitom je to jen výběr událostí spojených s Ježíšem, ne vyčerpávající výčet. Dokonce snad jen zlomek … Amen.

Modlitba. Pane náš, živý a Vzkříšený, i nás posíláš, abychom byli tvými svědky, pastýři, kazateli, učedníky. Pomáhej nám, a podpírej nás až do dne, kdy znovu přijdeš. Amen.

Pojďte jíst! / Jan 21, 9 – 14 / Sobota 18. 4. 2020

--------------------------------------

Když učedníci s Petrem vstoupí na břeh – a není nakonec řečeno, kdo tam dorazil nejdříve, první co spatří, je ohniště a na něm ryba a chléb. Ano, už jsme posledně naznačili, jaký ohníček se Petrovi musel vybavit v jeho mysli. Tam ve velekněžském paláci. Ohníček, kolem kterého zazněly tři nepříjemné poznámky a následně jeho trojí: nejsem, nepatřím …

Toto ohniště, na Ježíšově břehu, je ovšem jiné. Není to jen oheň k zahřátí. Je to oheň, na němž je připraven pokrm. Učedníci, sedřeni a hladoví po noční marné práci a nakonec s nečekaným závěrem, jsou zváni Ježíšem k jídlu. On jim sice dá pokyn, aby přinesli pár ryb z úlovku, ale současně to vypadá, že to nakonec není žádná z těch sto třiapadesáti ryb, které se mrskají v síti, kterou přitáhli, ale že jim jejich Pán dává jíst z toho, co připravil on sám….

Kolikrát si myslíme, že to, co máme, jsme si zajistili svou prací a pílí. Ale omyl. Vše co máme a čeho užíváme je od něho. Jsou to jeho dary, jím připravené. Ano, on chce jistě i to, abychom my sami taky přiložili ruku k dílu. Ale jak snadno býváme v pokušení těm svým vlastním aktivitám přikládat větší podíl a význam, než jaký mají ve skutečnosti.

Pojďte jíst! Posilněte se na další den, na další životní cestu.

Všichni už dobře vědí, že je to Pán. A Ježíš bere chléb a rybu a dává jim… Další ozvěna večeře Páně, jejíž slova ustanovení v Janově evangeliu nejsou. „Pojďte, neboť vše je připraveno…“ „Ježíš vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a dával svým učedníkům…“

Vezměte a jezte. Anebo bychom mohli slyšet: Snídejte. Většinou sice stolování se Vzkříšeným Pánem nazýváme večeří, ale v tradici předchůdců Husových máme zmínku o snídani. Konkrétně u Matěje z Janova, který nazývá večeři Páně „společnou snídaní Kristovy rodiny.“

Pán je živý. Jeho vzkříšením se započal nový den, nový věk. A on nás k němu zve svým prostřeným stolem, zve nás k snídani. A bude s námi stolovat až do dne, kdy nás uvede do svých příbytků, které nám připravuje. Amen.

Modlitba: Pane, díky za tvé slovo i za tvůj pokrm. Díky za bohatě prostřený stůl, který smíme prožívat při každém obyčejném stolování, ale taky při každé svátosti Tvého stolu. Díky za to, že i do našeho času a i do našich dní, které prožíváme, svítí světlo Tvého vzkříšení. Amen.

Zjevení v Galileji / Jan 21, 1 – 8 / Pátek 17. 4. 2020

Původně tato kapitola podle biblistů k evangeliu nepatřila. Nejspíš některý z autorových žáků ji dodatečně připojil. V posledních dvou verších 20. kapitoly se píše, že o tom, co se dělo po vzkříšení, kolovalo mezi lidmi mnohem více zpráv, nežli to, co dvacátá kapitola zachycuje. Proto se ten neznámý redaktor rozhodl připojit alespoň ještě něco. Nejspíše to, co sám pokládal za nejdůležitější.

Ježíš se zjevuje učedníkům u Tiberiadského jezera. Nejsou jmenováni všichni, jen někteří plus Natanael z Kány Galilejské. Známý učedník už z první kapitoly, ten který se podivil, že by měl Mesiáš pocházet z Nazareta, z jakéhosi galilejského zapadákova. / Jan 1, 46 /. Nyní je s ostatními učedníky na jezeře. Jsou tam proto, že Šimon Petr oznámil, že jde lovit ryby a oni činí totéž. Za tím oznámením je smutek a sklíčenost emauzských učedníků, jak o nich referuje evangelista Lukáš. Gesto rezignace. Vracím se ke své původní živnosti. Krásná epizoda života s Ježíšem je minulostí a nezbývá nežli zase začít nějak zajišťovat sebe i svou rodinu. Ještě je noc a začíná svítat. S rybáři se loďka kymácí, dřou se a namáhají, ale nic nechytí. Marná, zbytečná práce.

Nepochybně jsme něco takového taky někdy zažili. Snažíte se a usilujete o něco do sedření, ale bez úspěchu. Nedaří se. Ve službě ani v životě. Tolik jste věřili, že jste na svém místě, tam, kde být máte. Ale namísto toho hledíte jen do prázdných sítí. A dokonce snad nevidíte ani na ně…

První povelikonoční rybolov se nezdařil. Vše je navíc zahalenou tmou, mrákotou tak vzdálenou od zářivého velikonočního rána, kdy byl vzkříšen Pán. Tak vzdáleni jsou najednouučedníci od chvíle, kdy slyšeli Ježíšovo „Pokoj vám“ a “Přijměte Ducha svatého“. Platí to ještě? Kde je ten zaslíbený pokoj, kde je ta moc Ducha?

Ale … postupně se rozednívá. Mám na základě své někdejší návštěvy Izraele vyzkoušeno, že tam den přichází mnohem rychleji nežli u nás. Najednou je dobře vidět, že na břehu někdo stojí. Evangelista prozradí, kdo to je. Je to Ježíš, ale učedníci ho ještě nepoznávají. Tak jako emauzští. Rozednění už nic a nikdo nezastaví. A najednou je slyšet čísi hlas. Hlas tak známý volá otázku. Ale není to otázka jdoucí k podstatě víry a zbožnosti. Je to otázka po pokrmu.

„Hoši, máte něco k jídlu?“ Ne, nemáme… odvětí prostou a trpkou pravdu. „Tak hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete…“ Podivný pokyn. Těžko si představit, že by zkušení rybáři házeli sítě jen na jednu stranu. Jistě měli mnoho technik a fíglů, aby nezůstali bez úlovku. Nicméně cosi uvnitř je přimělo, aby to udělali … A najednou nemohou síť ani utáhnout.

A navíc opět promluví ten anonymní učedník, kterého Ježíš miloval. Právě jemu to dojde. Právě on se dovtípí. Jeho zvolání rozřízne vzduch v tom novém dni. „To je Pán!“ Tak proto ten lov nakonec není neúspěšný. Protože promluvil živý Pán Ježíš Kristus. Když on je pří díle, když on mluví, dějí se nevídané a nečekané věci. Mnoho věcí si můžeme sebelíp naplánovat. Můžeme se sedřít a nebude to k ničemu. Ale když on promluví, když on se vloží do našeho života, vše se dává do pohybu. Prázdné sítě se naplňují. Mizí skepse a beznaděj. Ty tam jsou pocity marnosti a zmaru. Nastává nový den, nový čas, nový život s novou kvalitou a hlubinou……

Pokud jsme zakusili marnost a zmar, nejsme jediní. Pokud jsme však zakusili v životě taky nové a nečekané věci, pokud víme jak chutná zdar a požehnání, nezbývá nežli být vděčni. A pokud ještě ne, nezoufejme. „Nepochybuj a věř“, pravil přece živý Pán.

A to poslední, čeho si ještě máme dnes všimnout, je Petrova reakce na zjištění, kdo stojí u břehu. Petr udělá něco velmi zvláštního. Byl svlečen, ale přehodí si plášť, skočí do vody a plave, případně se brodí ke břehu. Zbývá k němu asi 100 metrů. Ostatní plují na lodi a táhnou síť s rybami. Chce snad Petr být u břehu první? Chce si snad zopakovat ten závod k prázdnému hrobu, nyní v mokré podobě? Chce právě on, který byl většinou dál nežli ostatní učedníci, jako první taky přivítat vzkříšeného Pána? Na první pohled to tak vypadá. Jenže je i možnost druhá. Kdybyste plavali vedle lodi, ve které vesluje několik chlapů – kdo by tak asi byl u břehu dříve? I navzdory nákladu?

Je možné mít podezření, že chtěl Petr setkání s Ježíšem naopak pozdržet. Že měl důvod k tomu, aby břehu jako první nedosáhl. Proč ?

Napovím. Na břehu stojí Ježíš …….. a k tomu ještě hořící ohniště. To přece muselo být vidět z dálky. Nepřipomíná nám to něco? Amen.

Modlitba. Pane Ježíši Kriste, ty nás voláš a my někdy neslyšíme. A jindy je tvůj hlas tak známý a jasný. Hlas pastýře, který svolává svoje stádo. A někdy k nám mluvíš i beze slov. A když porozumíme, musíme si nad sebou zoufat. Ale současně jsi to ty, který naše zoufalství dovede i jen jediným slovem překonat a odstranit … a navrátit radost. Amen.

/ Ne/ věřící Tomáš / Jan 20, 24 – 29 Čtvrtek 16. 4. 2020

Učedník Tomáš. Co o něm víme? Jednak to, že byl pro Ježíše ochoten podstoupiti nejvyšší oběť / Jan 11, 16 /. Současně se ale nezdráhal před Ježíšem vyslovit i svoje rozpaky / Jan 14, 15 /. Byl to tedy jistě zapálený a oddaný učedník svého Mistra, ale současně neskrýval, že jsou věci, kterým nerozumí. Nikdy nevystupoval jako ten, kdo ví a může udílet duchovní lekce.

Nežli se ale dostaneme k jeho slavným výrokům, připomeňme si čas, v němž se učedníci v tomto oddílu nacházejí. Stále ještě zřejmě trvá den vzkříšení. Nevíme, proč nebyl Tomáš s nimi ve chvíli, kdy mezi ně Ježíš vstoupil poprvé. Když ale od nich pak slyší větu: „Viděli jsme Pána“, reaguje pochybností: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“

Tomáš si nese dějinami nelichotivou nálepku: “nevěřící“. Ale nepovyšujme se nad něho. Spíše nežli nevěřící by se dal charakterizovat tak, že je to zkrátka člověk, který nechce jen tak něčemu a někomu sednout na špek. Zdráhá se hned přitakat tomu, co slyší, i když to říkají jeho spoluuučedníci a přátelé. Je zvyklý o věcech přemýšlet a informace si ověřovat. A to je jistě správné. My přece taky hned neuvěříme kdečemu, co nám někdo řekne, ale to, co slyšíme, pečlivě třídíme a posuzujeme zdroje. Nechceme podlehnout blouznivcům. Stále se učíme rozlišovat duchy, jsou – li z Boha nebo ne. A to máme přece taky v biblické tradici a dokonce v tradici janovských spisů / 1. Janova 4, 1 /. Ale co se Tomášovi dá s jistotou také říci, je to, že jeho skepse neznamená, že by byl se vším hotov. On je otevřen dalšímu hledání….

I proto je jistě osmého dne už zase mezi učedníky. Mimochodem, všimněme si, že se situace takřka navlas podobá tomu, co bylo před týdnem. Opět zavřené dveře a učedníci opět uvnitř za nimi. A opět slovo Páně: Pokoj vám. Napadne nás možná: přijali Ducha svatého, ale jak se to projevuje? Opětovnou uzavřeností? Není evangelista Jan až příliš střízlivý? Neměli by dávno nadšeně vyrazit do ulic Jeruzaléma a zvěstovat všem, že Ježíš žije? A neměla by jejich slova být doprovázena divy a zázraky?

Možná máme vědět jen to, že Duch má svůj čas. Někdy působí okamžitě velké věci, jindy klíčí pomalu jako rostlinka a chvíli trvá, nežli ponese užitek. Tak nějak podobně jako Boží království. Jeho čas jistě teprve přijde. Ale co když bylo jeho projevem už jen to svědectví Tomášovi - viděli jsme Pána?

Tomáš touží po hmatatelném důkazu. Osmý den, kdy Ježíš opět stane uprostřed svých nejvěrnějších, má možnost. „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“

No a Tomášova reakce. „Můj Pán a můj Bůh“. Tomáš si nesáhne. Nevyužije možnosti, která je mu Kristem dána. Je to velká chvíle, chvíle Tomášova duchovního přerodu. Ježíš, vzkříšený Pán, je teď i jeho Pánem. To není dílo člověka, to je dílo Boží, ano, dílo Ducha svatého ….

Tomáš si svoje vyznání probojoval. A vlastně se dá říci i to, že i nám všem prošlapal cestu. Abychom ani my nebyli nevěřícími, ale věřícími lidmi.

No a konečně poslední věta, kterou Vzkříšený Pán pronese. Zní trochu jako výtka Tomášovi, ale není jí: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

Připomínka, že víra nevzniká z vidění, ale ze slyšení. Pán varuje před zázrakuchtivostí. A taky dává klíč, jak číst velikonoční evangelium. Jako zvěst, dobrou zprávu, která má naši vlastní víru probudit k životu. Amen.

Modlitba: Pane, i nás voláš k překonání pochybností a k víře. Vyznáváme ti, že k našemu životu pochybnost tak nějak patří. Proto i my potřebujeme stále znovu slyšet to tvoje: „Nepochybuj a věř.“ Amen.

Pokoj vám / Jan 20, 19 – 23 / Středa 15. 4. 2020

Oddíly o zjevování Vzkříšeného v Janově evangeliu.

Kristus je živý. Viděla ho Marie. Dva učedníci zatím viděli jen prázdný hrob. O jednom z nich čteme, že mu to stačilo k tomu, aby uvěřil.

Ale den vzkříšení ještě neskončil. Čteme o tom, co vše se událo ještě týž den večer. Učedníci jsou ze strachu před židy zavřeni v nějaké místnosti, prostoru, chatrči – co to vlastně bylo, nevíme. Ten prostor ale charakterizují zavřené dveře. Učedníci zabarikádovaní ze strachu. Uzamčení před světem……

Přitom jejich Mistr a Pán dávno vstal z mrtvých. A jejich Pán udělá zvnějšku to, čeho oni nejsou schopni zevnitř. Vstoupí mezi ně. A těm uzlíčkům strachu řekne to, co především musí slyšet: Pokoj vám…

Taky jsme kdysi zažívali strach za zavřenými dveřmi, v dobách, kdy hlásit se otevřeně ke Kristu bylo nebezpečné. Jsme – li uzavřeni dnes, a taky k tomu někdy dochází, už to není ze strachu z pronásledování. Spíše možná býváme zavřeni ze studu, z nedůvěry v sílu a moc evangelia. Anebo nám v tom zabednění může být i dobře. To když si až příliš úzkostlivě hlídáme svoje církevní zvyklosti a tradice a čerstvého vzduchu se bojíme…

Ať už jsme ale uzavřeni z jakékoli příčiny, Kristus je ten, kdo ty naše hradby a petlice rozbíjí. A stojí v našem středu. Kristus, vzkříšený Pán je uprostřed. Tohle je církev – společenství učedníků všelijak nedokonalých a sevřených – a živý Kristus v jejich středu. Ano, církev je kruhem kolem živého Krista. Kruhem lidí, kteří sami od sebe nemají co nabídnout, ale taky kruhem lidí, do kterého vstupuje On - Vzkříšený Pán.

Pokoj vám. Nádherný židovský pozdrav na tomto místě dostává novou hloubku. Ježíšův dar pokoje je něčím mnohem větším a dalekosáhlejším, nežli jak tomu většinou rozumíme. Pokoj, který Kristus dává, šálóm, to je plnost života, celistvost, integrita, smíření, život plný lásky a radosti. Nejen opak boje a válčení. Je to život v té nejhlubší hloubce, jakou může dát jenom Bůh.

Už tato slova prorazí bariéru strachu a dají vzplanout radosti. Učedníci se zaradovali, když viděli Pána. A on pokračuje: „Pokoj vám; jako mne poslal Otec, já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl: „Přijměte Ducha svatého.“

Tak to vidíme. Ustrašení učedníci, neschopní ničeho, přijmou Kristův pokoj a jsou posláni. Ne až se strachu zbaví, ne až vykážou duchovní kvality. Už teď a tady. A teď přijde to nejzásadnější: „Přijměte Ducha svatého“. Co to znamená? Je to nějaký předběžný příslib? Zaslíbení? Podle svědectví Lukášova přece uběhne delší čas a Duch je dán až o letnicích! Zatímco zde je Duch učedníkům dán ještě v tentýž den, kdy byl Pán vzkříšen!

Ano, je to tak. Jsme svědky seslání Ducha svatého podle evangelia Janova. Janovské letnice. Učedníci jsou uzavřeni, zabarikádování, nic nadějného při nich není, ani modlitby. Ale na to vše stačí Vzkříšený, živý Pán. Daruje jim svůj pokoj, vyšle je, aby byli jeho svědky a vyzbrojí je Duchem svatým… Takové, jací jsou. Ne až se pocvičí, zdokonalí, ne až přesvědčí o své hluboké víře. Ne až se zastydí, že se báli.

Někdy i my podléháme přesvědčení, že si mne Pán Ježíš nemůže k ničemu povolat. Jsem přece příliš nedokonalý. Bojím se, málo věřím, ani se vlastně neumím moc modlit. Nejsem hoden. Jsou jiní duchovní supermani, ať jdou oni, já na to nemám…..

Ne, opravdu to tak není. Právě tebe posílá! Tebe i mně. Že na to nemáme? Ne, sami od sebe opravdu ne. Sám od sebe na to nemá nikdo z nás. Ale pakliže pochopíme, že slova Páně, která zde zazněla, jsou pro nás a nás se týkají, pak si taky uvědomíme, že být poslán v moci Ducha není o mravních kvalitách ani o duchovní neochvějnosti, ale že jde o úkol těch, kteří uvěřili, že Pán je živ. A je třeba jít – a rozhlašovat to.

Jedna věc ale musí být ještě pověděna. A sice, že s tím darovaným Duchem souvisí i poslání odpouštět hříchy. „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěnu, komu je naopak zadržíte, tomu jsou zadrženy …“ Ne, nemusíme zde hned vidět instituci zpovědi nebo spekulovat o tom, v jakém smyslu máme i autoritu hříchy neodpouštět. Je to prostě jen o tom, že jsme v moci Ducha a s přáním pokoje posláni pomáhat napravovat vztahy, smiřovat lidi a obnovovat mezi nimi lásku a důvěru. Jsme posláni vyhlašovat, že Ježíš je mocnější nežli všechny bariéry a hranice, které jsme si sami mezi sebou vystavěli. Tam, kde lidi trápí vina, vyhlašovat odpuštění a Boží milost. Amen.

Modlitba. Vzkříšený Pane, posíláš nás do služby lásky takové, jací jsme. Dáváš nám k tomu svého Ducha a ujišťuješ nás o přítomnosti svého pokoje. Pověřuješ nás mocí odpouštět hříchy a odnímat lidem jejich neunesitelná břemena. Vždyť přece to vše jsi na svých zádech - a až na kříž - nesl ty sám. Děkujeme ti za to. Chceme tě poslechnout a jít – ne svou silou, ale tvou mocí. Amen.

Pokoj vám / Jan 20, 19 – 23 / Středa 15. 4. 2020

Oddíly o zjevování Vzkříšeného v Janově evangeliu.

Kristus je živý. Viděla ho Marie. Dva učedníci zatím viděli jen prázdný hrob. O jednom z nich čteme, že mu to stačilo k tomu, aby uvěřil.

Zamyšlení nad Janovými pašijemi X / poslední / Pondělí 6. 4. 2020

Jan 19, 38 – 42

Dva muži pochovávají Ježíšovo tělo. Josef z Arimatie, zámožný člen židovské rady. Tajný Ježíšův učedník, který se za Ježíšovy pozemské činnosti bál k němu přihlásit veřejně. Nyní požádá Piláta o možnost sejmout z kříže Ježíšovo tělo. Na jedné straně patří do tábora těch, kteří stáli proti Ježíšovi, a přece se nakonec projeví jako jeho následovník, který prokazuje svému Pánu „poslední“ službu a podle tradice patřil dokonce do širšího okruhu sedmdesáti učedníků.

No a druhým mužem je z evangelia Janova již známý Nikodém, další člen židovské rady a navíc farizeus. Patrně nebylo výraznějších Ježíšových oponentů, ba dokonce by se dalo říci nepřátel. Tento farizeus ale tenkrát přišel za Ježíšem tajně v noci, aby s ním mluvil a patrně není v dějinách znám hlubší rozhovor pod hvězdami. Nyní přináší vonnou směs k nabalzamování těla. Další Ježíšův tajný učedník.

Ježíš je pochován do nového hrobu v zahradě, kam ještě nebyl pochován nikdo. Tito dva muži se nenechali ovládnout nenávistí k Ježíšovi, ale projevili mu úctu a lásku a stali se jeho učedníky. Nyní, po Ježíšově smrti zřejmě definitivně odhodili strach a přiznali se k němu. A jsou v této chvíli jediní, kteří jsou mu blízko. Vypadá to, že zde není už ani ona skupinka pod křížem …

Množina Ježíšových protivníků … a mezi nimi minimálně dva Ježíšovi věrní. Na straně druhé – dvanáct učedníků – jeho nejbližších - a přesto jeden z nich Ježíše zrazuje. Ve 13. kapitole evangelia je působivá scéna, kdy Ježíš označí Jidáše za zrádce tím, že mu podá skývu chleba a on odchází do noci / 13, 26 /.

Ano, Jidáš odchází od Ježíše do noci. Ale Nikodém už dávno zvolil cestu právě opačnou. Zprostředka noci našel cestu za tím, který se stal jeho Pánem a on se stal vyznavačem. Nikodém i Josef nyní, kdy je noc přede dveřmi, prokazují Ježíši službu a pochovávají ho. Nepíše se nic o tom, jak vnímali tuto chvíli. Ale v jejich životě noc ustoupila. Jejich čin je činem lásky, kterou nemůže zrušit ani smrt.

Najít cestu z temnoty noci ke světlu Kristovy lásky a oběti – to je přece jedinečný smysl a cíl lidského života ! To je ten jediný správný směr a orientace !

Tímto taky Janovy pašije končí. Nekončí skutkem zášti a krutosti, ale skutkem milosrdenství učedníků vůči Mistrovi.

Modlitba. Pane Ježíši Kriste, děkujeme za službu Nikodéma i Josefa z Arimatie. Děkujeme za službu mnohých, kteří se nenechali semlet nenávistí a našli cestu k tobě, i když ji třeba hledali dlouho a bolestně. Díky za všechny tvoje tiché svědky, kteří tě nepřestali milovat a následovat ani když s tebou nezůstal vůbec nikdo. Amen.

Zamyšlení nad Janovými pašijemi IX Sobota 4. 4. 2020

Jan 19, 31 – 37

Židé žádají Piláta, aby byla co nejrychleji odstraněna těla popravených, neboť by hrozilo znesvěcení velkého svátku. Zákonné ustanovení k tomu najdeme v Deuteronomiu 21, 23. Znění zákonné normy se však týká obecně toho, že popravená těla nesměla zůstat na popravištích přes noc, a to kdykoli, nejen před svátečním dnem. O tuto věc nežádá až teprve Josef a Arimatie, ale před ním už právě židovské autority. Tato věc byla pro Boží lid vždy naprosto zásadní. Ve starozákonním apokryfu o Tobijášovi se dočteme, že tento zbožný muž v asyrském zajetí tajně pochovával těla svých zemřelých a zavražděných bratří a byl za to pronásledován a hrozila mu smrt / Tobijáš 1, 15 – 22 /.

Lámání údů bylo prostředkem, jak uspíšit smrt odsouzených. To udělají vojáci se dvěma odsouzenými, ale Ježíš je již mrtev a proto k lámání jeho údů nedojde. Jeden z vojáků ale probodne jeho bok – jedna z obecně známých skutečností pašijí. Vyšlá krev a voda se tradičně interpretuje jako odkaz ke dvěma svátostem – k večeři Páně a ke křtu. Mimochodem, v Janově evangeliu nenajdeme slova ustanovení obou svátostí, ale jsou založeny až teprve v okamžiku Ježíšovy smrti. Před touto událostí, v době Ježíšovy pozemské činnosti jsou svátosti naznačeny jen jako předobraz v událostech mytí nohou učedníkům a v sycení zástupů.

Pak čteme slova o tom, který to vše viděl, vydal o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. Opět půjde nejspíš o „milovaného učedníka“, jehož identitu neznáme a má nám zůstat skryta. Ale to přece není podstatné a důležité. Podstatné je to, abychom uvěřili.

Oddíl končí dvěma starozákonními předpověďmi, které se mají v okamžiku Ježíšovy smrti naplnit. První pochází z 2. Mojžíšovy 12, 44, kde je pokyn, aby se při hodu beránka nelámaly zvířeti kosti. Jde o potvrzení toho, že Ježíš je skutečným a pravým velikonočním beránkem, který je obětován, aby ostatní mohli žít. Ale nejen to. Našli bychom taky odkaz na Žalm 34, 21, kde čteme, že „Hospodin ochraňuje všechny žalmistovy kosti a ani jedna mu nebude zlomena.“

A poslední starozákonní místo citované ve chvíli Ježíšovy smrti a mající potvrdit, že vše co se odehrálo, bylo předpověděno Písmem, je velmi zajímavé a je z proroctví Zachariášova 12, 10. Na tomto místě je zvláštní zmínka o „probodeném.“ Vykladači si lámou hlavu nad tím, kdo by to v kontextu tohoto místa mohl být, souvislost není příliš jasná. Je jí ovšem zaslíbení potření nepřátel v konečný den Hospodinův. Tím probodeným má být zřejmě nějaký chrabrý bojovník, který má být v tom konečném boji s nepřáteli zraněn, ale tímto zraněním bude trpět sám Hospodin. Zvláštním způsobem tedy sám Bůh nese na sobě bolest „svého“ člověka.

Ano, sám Hospodin Bůh trpěl na kříži ve svém Synu. On byl ukřižován a proboden. Vojáci kteří to učinili, to v té chvíli nemohli vědět. My už víme, kdo to byl. Ale vidět a pochopit, kdo to skutečně byl a je, to může být člověku dáno jen Božím Duchem.

Modlitba: Pane Bože, díky za oběť tvého Syna pro nás hříšníky. Díky za to, že ty sám Svatý Bůh si se v něm pro nás vydal. Že ses takto nasadil pro nás nesvaté a sám trpěl v jeho těle. Prosíme, dej ještě mnohým po nás prozřít a uvidět, kdo je tím Probodeným. Amen.

Zamyšlení nad Janovými pašijemi VIII. Pátek 3. 4. 2020

Jan 19, 28 – 30

Tři Ježíšova slova pronesená z kříže. Prvním slovem byla slova: „Ženo, hle tvůj syn“, a slovo učedníkovi: „Hle, tvá matka“.

Druhým slovem je zvolání: „Žízním“. Toto slovo předznamenává zpráva o tom, že Ježíš věděl, že již je dokonáno. Možná nás napadnou některé žalmové texty, kde žalmista píše o tom, že žízní po živém Bohu. Žízeň je snad nejintenzivnější pocit lidské potřeby. Voda je základ lidského života. Bez potravy člověk zahyne během několika týdnů, bez vody za pár dní. Žízeň je i v Ježíšových ústech jinotajem pro touhu po pravém životě. Po životě naplněném v Boží blízkosti, po životě plném lásky a radosti. Tohoto života se Ježíš vzdává kvůli nám hříšným lidem.

Třetí slovo pronesené z kříže u evangelisty Jana už není nic jiného, nežli jeho velké a slavné: „Dokonáno jest.“ To není úlevné vydechnutí: Už to mám za sebou. Ani sebespokojený výrok: Zvládl jsem to na výbornou. Ježíš ví, že už udělal a řekl beze zbytku všechno, čím měl naplnit Boží vůli. Učinil vše, aby dovedl své dílo oběti pro člověka až do konce. Je to výraz jistoty o završení svého díla. A je to současně taky něco jako „hlášení Otci“. Úkol je splněn. Starozákonní zaslíbení jsou naplněna. Je zde vše potřebné k plnému a pravému životu. K tomu aby člověk nežíznil ani nehladověl.

„Nakloniv hlavu, skonal“.

Tohle je ta chvíle, o které Ježíš dlouho dopředu věděl. V Káni, nežli proměnil vodu ve víno, řekl své matce: „Ještě nepřišla má hodina.“ Veškeré dění evangelia směřovalo k této hodině a k tomuto okamžiku. Velký Pátek je hodina Ježíšova návratu k nebeskému Otci a do jeho slávy, odkud vyšel a nyní se tam vrací. Je to odpočinutí po dobře a důsledně vykonaném díle.

Pokud se na tuto chvíli díváme zezdola, pak je to prohra a porážka. Viděno shora, viděno Božím pohledem je to vítězství nad hříchem a ďáblem a zaslíbení nového života.

Dokonáno jest. Tohle slovo zní nad našimi životy. Nad našimi úspěchy i pády. Nad tím vším, co se nám povedlo a nade vším, co jsme zbabrali a co zůstalo nedokončeno. Nad našimi rozbitými vztahy. Nad bolestí, kterou jsme způsobili lidem a oni nám. Nad střepy, které už nikdo neslepí do podoby krásné nádoby. I kdyby po nás nezbylo na této zemi vůbec nic, přesto navěky zní Ježíšovo: „Dokonáno.“ Toto hlášení nebeskému Otci. A to je naše jediná naděje. Nespočívá v tom, co jsme snad stačili napravit, nespočívá v tom, že jsme některé rány do srdcí druhých lidí alespoň zčásti dokázali zhojit. Naše naděje a spása spočívá jen v tom, co Ježíš na kříži dokonal. Přitakejme k tomu a nechme se touto jistotou vést ve dnech dobrých i zlých. Amen.

Modlitba. Pane Ježíši Kriste, všechny naše lidské průšvihy a prohry, ale taky všechny naše lidské pokusy žít příkladný a dobrý život, to vše bledne před tím, co tys započal, činil a dovedl do konce. Tvé „Dokonáno“ je tím jediným a pravým slovem, kterým nám jasně říkáš, že vše, na čem si zakládáme sami u sebe, nás nemůže zachránit před smrtí. Že je to jen to, co tys vykonal a završil na Golgotě. Amen.

Zamyšlení nad Janovými pašijemi VII Čtvrtek 2. 4. 2020

Jan 19, 23 – 27

Situace pod křížem. Jednak tam vidíme vojáky. Dělí se o Ježíšovy šatyna čtyři díly. Pak přijde na řady spodní šat, vcelku utkaný. Ten by bylo škoda dělit, proto o něj losují. Evangelista zmíní, že se jedná o naplnění Písma. Konkrétně jde o Žalm 22, verš 19. Tohle vše, co se s Ježíšem děje, bylo předpovězeno ve Starém zákoně. Jak víme z ostatních evangelií, tak právě z tohoto žalmu cituje náš Pán ono známé zvolání: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mně opustil…“

Další osoby pod křížem jsou čtyři ženy a jeden muž. Jednou z žen Ježíšova matka. Výslovně její přítomnost pod křížem zmiňuje pouze evangelista Jan.

Matka Ježíšova pod křížem. Jeden z nejsilnějších okamžiků pašijních příběhů. Asi není větší bolest nežli vidět umírat vlastní dítě. Tradice křesťanského umění tento moment dotáhly ještě dál. Znázorňovaly matku, držící v náruči svého syna. Pieta. Kolik matek už vidělo umírat svoje děti …..

Zmiňme ale ještě poslední postavu pod křížem, a sice „učedníka, kterého Ježíš miloval“. Kdo to je? Stručně řečeno – nevíme. Objevuje se v evangeliu několikrát. Je to ten, který byl po Ježíšově boku / doslova ne jeho hrudi / - Jan 13, 23. Podle tradice se jedná o Jana Zebedeova, ztotožňovaného s autorem evangelia. Jenže to je pouze naše lidská domněnka. Uvědomme si však, že autor evangelia má důvod jeho totožnost neprozradit.

Nevíme proč, ale respektujme ho. Jen snad budiž řečeno, že to, že jej nazývá učedníkem milovaným, neznamená, že by druhé ostatní měl rád méně. Ale přesto byl mezi nimi zřejmě zvláštní vztah.

A nakonec nádherný závěr tohoto oddílu. Ježíš dá pokyn tomuto svému milovanému učedníku, aby jeho matku vzal k sobě. Tohle je teď tvůj syn, ženo … A on poslechne. Ona mu nyní bude matkou a on jí bude synem. Společně ponesou tíhu života se vším, co přináší. Ale nebude to jen žal a bolest. Ve světle toho, co se třetího dne stane, jejich životy a společnou domácnost prozáří světlo Ježíšova vítězství. Amen.

Modlitba: Pane, Tvůj kříž ční nad světem. Kříž potupy a ponížení, ale současně naše opora a síla. Základní kámen naší spásy. O ten se opíráme v našich všelijak pokřivených životních peripetiích. A voláme prastarými slovy: Ave Crux, Spes Unica / Zdráv buď kříži, naše jediná naděje /. Amen.

Zamyšlení nad Janovými pašijemi VI. Středa 1. 4. 2020

Jan 19, 17 – 22

Ježíš nese sám svůj kříž. Tak to bylo podle římského způsobu. Zdůrazněme to ještě jednou: nese svůj kříž sám. Nikdo mu nepomáhá. Žádný Šimon z Kyrény ani kdo další. Ježíšovu cestu kříže nelemují zástupy plačících žen. Tím méně nějaká Veronika, otírající mu pot z čela, která vůbec není evangelijní postava, ale vytvořila ji tradice.

V tom, že Ježíš nese majestátně svůj kříž až na Golgotu, se zračí opět jeho božská důstojnost. Ježíš nepotřebuje nikoho z lidí k tomu, aby nesl jeho kříž. Král králů a Pán Pánů nese svůj kříž se svrchovanou autoritou Božího Syna a Vítěze.

Možná nám tím chce evangelista Jan připomenout, že na své spáse nemá nikdo z nás lidí pražádný podíl. Nejsme spolunositeli Kristova kříže. Nejsme a nemůžeme být spolutvůrci svého vykoupení ani spoluaranžéry dění Velkého pátku.

Jan je zde nejstručnější. Ježíš vynesl svůj kříž na místo zvané Lebka, kde ho ukřižovali a spolu s ním jiné dva. Pozice uprostřed zde znamená pozici královskou.

Golgota – Lebka. Dodnes je vlastně tajemstvím, proč se ten pahorek jmenoval právě takto. Někdy si myslíme, že bylo – li to místo, kde se konaly popravy, pak se všude kolem povalovaly lidské hnáty a lebky. Něco takového bylo ovšem pro židy nemyslitelné. Každá mrtvola musela být okamžitě řádně pohřbena. Jiný výklad tvrdí, že onen pahorek měl tvar lidské lebky. Ani to ale není jistě, jakkoli moderní turističtí průvodci předkládají fotografie skály v současném Jeruzalémě, která se prý lidské lebce podobá. To je spíše ale romantická představa, na kterou se mají nalákat zvědaví poutníci. Byl jsem tam a viděl jsem to na vlastní oči, stejně jako docela autenticky vyhlížející hrob v zahradě. Ale taky jsem věděl, že podstata a hloubka víry spočívá někde jinde.

Co je totiž pro nás podstatné, že k tomuto místu, i když vlastně vůbec nevíme, kde přesně bylo, jsou obráceny oči křesťanů ze všech zemí na světě. Golgota, to je střed světa. Zde se odehrála ta největší dějinná událost. Zde zemřel na kříži Boží Syn za naše hříchy.

A ještě jednou je na scéně Pilát, který dá napsat nápis a připevnit jej na kříž. INRI. Hebrejsky, latinsky a řecky. Jeden jazyk domorodý, dva světové. Celý svět to má vědět a přečíst si, že Ježíš Nazaretský je židovský král. Dost možná to byla poslední Pilátova pomsta Židům za to, jak si ho ochočili a jak s ním manipulovali a nakonec dosáhli svého. Celý svět ať ví, jakého máte krále!

A taky že jsou velekněží pořádně naštvaní. „Neměls psát „židovský král“, ale vydával se za něj! „Co jsem napsal, to jsem napsal“, odsekne vladař a nejspíše prožívá tichou, škodolibou radost.

A opět. I skrze tento škodolibý kousek Pilátův dodnes zní světu evangelium o tom, že Ježíš je nejen židovský král, ale Král celého světa. A ten nápis existuje dávno ve stovkách a tisících světových jazycích. Včetně našeho. Amen.

Modlitba: Náš Pane, ty jsi skutečný Král Králů a Pán Pánů. Tvůj božský Majestát se projevuje i ve Tvé cestě na Golgotu. Zní i od toho, kdo tě sám vydal na smrt. My lidé tvoji pravdu ani nepřekroutíme ani neumlčíme. Děkujeme ti za to, že navzdory našim nevěrnostem, navzdory našim snahám uvádět tvou pravdu v posměch ona zní do všech končin země. Amen.

Zamyšlení nad Janem V. Úterý 31. 3. 2020

Jan 19, 9 – 16

Zmínili jsme Pilátovu otázku „co je pravda“ a přemýšleli o jejím smyslu. Pravda je to, co vyřkl Pilát: Ježíš je nevinen. Ale jakožto křesťané můžeme spolu s evangelistou vyznat, že pro nás je Pravdou Ježíš Kristus sám. A na této Pravdě nám záleží nejvíc. Navzdory všemu, navzdory našim úspěchům i prohrám. Záleží nám na ní, když prožíváme dny plné smíchu, štěstí a slunce a stejně tak i v časech smutku a pláče, kdy přestáváme rozumět dění kolem nás i s námi samotnými. V tom druhém případě se jistě hůře vyznává, ale možná to vyznání má větší sílu i hloubku. Právě když je spojeno s bolestí a trápením.

Nervózní Pilát jako kyvadlo vychází a vchází. Jakoby už ani nevěděl, nač se Ježíše zeptat. „Odkud jsi?“ vyleze z něj nakonec. Jistě nejde jen o otázku po Ježíšově rodišti, ale je za ní víc. Jaký je původ tohoto člověka? Je ze země nebo z nebe? Je to člověk nebo božská bytost? Kdo to je? Vzpomeňme na to, jak v osmé kapitole sám Pán pověděl Židům: „Vy jste zdola, já jsem shůry. Vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa.“ / 8, 23 /. Jakoby tady tak trochu zněla i řečnická otázka učedníků po utišení bouře: Kdo to jen je, že ho poslouchá vítr i moře? Tady ale nedojde k žádnému zázraku, k žádnému zkrocení přírodních živlů. Stojí zde zmučený učitel a prorok, který má být prý dokonce židovským králem…

Ježíš tady ale Pilátovi odpověď nedá. Až ho to popudí. „Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit a mám moc tě ukřižovat?“ Pilát demonstruje svoji moc lidskou, tak jako to s oblibou dělá dodnes mnoho mocných. A právě zde Ježíš energicky promluví. A opět, tak jako skutečný Pán a Král: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, který mě tobě vydal, má větší vinu.“

Odkud mají pozemští vládcové svoji moc? Mají ji jen na základě toho, že se narodili v královských rodinách? Nebo byli zvoleni ve volbách? I pohanský státník má svou moc od Boha. Jen jím je jim svěřena a jen k tomu, aby spravedlivě vedli a řídili lidskou společnost pro dobro všech. Ne pro svou vlastní moc a slávu. „Veřejná moc je od Boha a vládcové jsou postaveni do Boží služby“ – napíše v epištole do Říma apoštol Pavel. Pilátové a jiní vládci, mocnáři či prezidenti nejsou figurkami ani pánybohy. Bůh je ustanovil a svěřil jim velkou odpovědnost vládnout ku prospěchu všech s ohledem na nejslabší. A pokud je s nimi spojena i autorita a donucovací prostředky, což vždycky v menší či větší míře bývá, mají je používat s rozvahou a k tomu, aby trestali zlo a zabraňovali mu škodit. Tohle připomene Ježíš Pilátovi. Ty máš od Boha svěřenou velkou odpovědnost, tak konej, co konat máš a své moci nezneužívej.

Pilát se od této chvíle o to víc snaží Ježíše propustit. Patrně dobře porozuměl. Jenže dav jej sevře ze všech stran jako neviditelnými kleštěmi, zaženou jej do slepé uličky. „Pryč s ním, pryč s ním! Ukřižuj ho!“ A Pilát kapituluje. Dokazuje tak, že není ten pravý vládce, ale vydává se cestou politiků nepravých. Ze strachu nejen o své koryto, ale už i o život, vydává Ježíše, aby byl ukřižován. Nejsi přítel císařův… Ano, co když se jen římský císař dozví, jak neohrabaně si v Palestině počíná, jak váhá a jedná jako slon z porcelánu? Co když si to vyloží nejen jako neschopnost, ale přímo jako sabotáž? Co by jej pak čekalo mimo odvolání z funkce? Raději nedomýšlet. Z posledních sil se ještě pokouší odporovat: „Hle, váš král!“ „Vašeho krále mám ukřižovat?“

V tomto okamžiku se stává Pilát směšnou figurkou, i když Ježíše vydá na smrt. Projeví se ne jako vládce, který má svou vládu a moc od Boha, ale jako šelma z Apokalypsy, jako lotrovská peleš …

Ale i navzdory tomu do tohoto temného dění, završeného Pilátovým krvavým verdiktem a do jeho zvráceného jednání vstupuje sám Bůh. Zlo obrací v dobro. Ježíš bude obětován… a jeho věrní za čas pochopí, že to byla zástupná oběť za člověka, oběť života. „Hospodine, žádná tma pro tebe není temná. Noc jako den svítí, temnota je jako světlo“ – vyzná žalmista a my smíme vyznat s ním. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, tys trpěl pod nespravedlivými vládci i nenávistnými davy. Nikdo z lidí se tě nezastal a nepostavil se na tvoji stranu. Ale uprostřed tohoto smutného dění se přece uskutečňovalo Boží dílo spásy člověka. Tvůj Otec se k nám sklonil, i když tys byl odsouzen k smrti a čekal tě kříž. Prosíme tě, pomáhej nám vždy znovu porozumět tomuto tajemství víry. Amen.

Zamyšlení nad Janem IV. Pondělí 30. 3.

---------------------------------

Text: Jan 18, 38 b – 19, 8

Ať už je Pilátovo pojetí pravdy jakékoli, vypadá to, že dospěl k rozhodujícímu verdiktu. „Já na něm žádnou vinu nenalézám“. Dokáže tento jinak velkou mocí obdařený muž odolat tlaku davu? Nabídne jim místo Ježíše propuštění lotra Barabáše. Teroristy, který prováděl ozbrojený odpor proti římské moci tak, že se občas v davu nepozorovaně přikradl k nic netušícímu římskému vojákovi či úředníkovi, zabodl mu dýku do hrudi a opět nepozorovaně zmizel. Pilát se domnívá, že dá – li davu takovýto výběr, bude jejich volba jasná. Zmýlil se. Dav žádá propuštění Barabáše …

Pilát dá Ježíše zbičovat. Na hlavu mu vojáci dají trnovou korunu, přes ramena purpurový plášť. Posmívají se mu. Dalo by se to nazvat „intronizace naruby“. Evangelista Jan zde ale žádné „naruby“ nevidí. Pro něj je to skutečná intronizace, opravdové dosazení Krále na trůn. I navzdory tomuto posměšnému divadlu je Ježíš – opět – již zde – Král králů a Pán pánů.

Pilát je stále nervóznější, všimněme si, jak stále zachází a vychází ze svého paláce ven. Stále se snaží dav přesvědčit, aby souhlasil s propuštěním. „Vedu vám ho ven, abyste viděli, že na něm nenalézám žádnou vinu.“ Myslí si, že když uvidí Ježíše zmučeného s trnovou korunou, pochopí, že žádné nebezpečí nepředstavuje. Jen se podívejte: Copak tahle figurka, ze které kape krev, může být zločincem? Tahle ubohá postavička? Opravdu si chcete kvůli němu kazit vaše svátky? Copak někomu překáží? Copak tenhle může být nebezpečný? Vždyť je to jen karikatura krále. Skutečně trváte na jeho popravě?

A pak pronese Pilát další svůj výrok: „Hle, člověk“. Ecce, homo. Jenže je zde jeden problém. Kdybychom nahlédli to řeckého originálu, nikde tam nevyčteme, že tento výrok musel pronést jedině a pouze římský místodržitel. To, že to byl Pilát, má ale jasnou převahu tradice. V jeho ústech by tato slova znamenala jen potvrzení Ježíšovy ubohosti. Vzpamatujte se, podívejte se na toho zmučeného ubožáka a nechte ho jít!

Jenž je zde i možnost druhá, a sice že ono „Hle člověk“ pronesl Ježíš. A pak bychom to mohli číst: Tak tohle dovede člověk. Takhle dovede člověk zacházet se svým bližním a bratrem. Tohle všechno je schopen člověk člověku udělat. Ponižovat ho, obžalovat a dokonce ho připravit o život. Hle, co dovede člověk. Vizme dějiny plné krve a zmařených životů bližních. Vzpomeňme tisíce a miliony ponižovaných, pronásledovaných, mučených a zabíjených. Pro odlišnou víru, pro svou jinakost, nebo prostě jen tak, pro zábavu.

Ti všichni na sobě nesli a stále nosí bolest Kristovu. A Kristus na svém těle nese bolest jejich. Ejhle, člověk. Ecce, homo. Idou, anthropos. Hine, adam …

A volání davu: „Ukřižovat, ukřižovat“ to jen potvrzuje. Židé mají jasno: Vydával se za syna Božího a proto musí zemřít. Pilátovou reakcí je jeho další vyděšení. Nechce Ježíše poslat na smrt … ale bojí se to neudělat. Tento krutý vladař, který neváhal kdykoli použít násilí proti svým odpůrcům, muž který sebemenší jiskřičku odporu okamžitě utopil bez milosti v krvi … se bojí propustit nevinného na svobodu.

Modlitba: Pane Ježíši, zakusils na svém těle, co dovede lidská ruka. Zakusils nenávist davu. Zakusils zbabělost mocných. Pil jsi kalich utrpení a ponížení kvůli nám a pro nás. V tvém utrpení vidíme svou vlastní zlobu a hřích. Odráží se na něm naše vlastní nenávist a pohrdání bližními i tvým nebeským Otcem. Prosíme, odpusť nám, čeho všeho zlého jsme schopni vůči druhým. Amen.

Zamyšlení nad Janem III / Jan 18, 28 – 38a / Sobota 28. 3. 2020

Výslech před veleknězem je záležitostí ryze formální. Židovská rada nerozhoduje o ničem. Proto je Ježíš veden do místodržitelského paláce. Teprve Pontský Pilát jakožto reprezentant římské moci může rozhodnout o Ježíšově osudu. „ Jakou žalobu vznášíte proti tomuto člověku?“ Jasná otázka, po které ale přichází prázdná, vágní odpověď: „Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali…“ Je to zločinec, víme to jistě, ale pádné argumenty proto nemáme. Ty už přece něco vymyslíš …

Pilátovi se to nepozdává a proto se snaží už nyní dát od Ježíše ruce pryč: „Vezměte si ho a suďte podle svého zákona“. „Nám není dovoleno nikoho popravit“, odvětí zástup. Tak vida, židé nejsou schopni zformulovat obvinění, ale shodnou se na tom, že si Ježíš zaslouží jedině smrt. Opět je nám na tom jistě něco povědomého. Cítíme zde zlovůli mnoha mocných, kterým byli jiní lidé nepohodlní, lhostejno čeho se dopustili a jestli vůbec něčeho. Nenávist rasová, náboženská nebo politická si nedělávala starosti s prokazováním viny. Tenhle nebo tihle musí pryč a nějaký právní paragraf už se proto najde…

„Kdyby nebyl zločinec, nevydali bychom ti ho …“

Pilát započne výslech samotného obviněného Ježíše. Postupuje zde nejspíše podle vyspělé římské právní zásady „Audiatur et altera pars.“ Ať je vyslyšena i druhá strana. „Ty jsi král židovský?“ Usiluješ o moc a o trůn? „Moje království není z tohoto světa.“ Tak odpovídá Ježíš. Klidně a opět suverénně. „Ty sám říkáš, že jsem král“… Tys vyřkl nevědomky, Piláte, pravdu. Podobně jako Kaifáš když nechtěně pronesl tajemství Ježíšovy zástupné oběti. Moje království opravdu není z tohoto světa. Je zcela jiné, nežli všechna pozemská království, říše a mocnářství…. „No tak tedy jsi přece kráI ! I když je to tvé království jak říkáš jiné…..“ Když mluví Ježíš o svém království a Pilát mu naslouchá, polidsku nemůže rozumět. Je to v souladu s tím známým heslem. Když dva říkají totéž, není to totéž…..

„Přišel jsem na svět, abych vydal svědectví pravdě. A každý kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

A přece i Pilát se může rozhodnout pro pravdu. I jemu se nabízí. I on ji může přijmout jako dar. I jemu zní v této chvíli evangelium, Ježíšova nabídka života v pravdě. Tak jako zněla a zní dodnes i těm, u kterých bychom byli v pokušení nevěřit, že by o ni mohli stát. Estébáci, kteří vyslýchali zatčené křesťany. Autority těch zemí v naší současnosti, které křesťany pronásledují…

Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Tahle otázka vešla do dějin právě jako „otázka Pilátova“. Rozumíme jí? Buďto je to cynická skepse tohoto vladaře, kterou se pokusil Ježíšovo svědectví pravdy odbýt a odmítnout. Co záleží na pravdě? Kašlu na nějakou pravdu. Anebo … anebo je za tím místodržitelova bezradnost: Těch pravd je přece tolik – tak jak se v tom má člověk vyznat a rozhodnout se pro tu jednu jedinou a pravou?

Dilema i moderního člověka. „Pravd bylo mnoho, teď jsou zas jiné.“ Ježíš se liší od těch mnoha pravd jiných v tom, že nabízí jako Pravdu sám sebe. Já jsem… cesta, pravda a život. Není to ale tak, že bychom si evangelium mohli vybrat jako housku na krámě. Jako zboží. Spíše se člověk musí nejprve dostat pod vliv Božího Ducha, která pro tu Kristovu pravdu, pro Krista samého, otevírá srdce. Amen.

Modlitba. Pane Ježíši Kriste, tys byl vyslýchán pro Boží pravdu, ty, který jsi Pravda sama. Zakusils lidskou zášť a nenávist, ale sám jsi nenávisti nepodlehl, ale přemáhals ji láskou. Prosíme tě, dej ať tvoje pravda zní i v dnešní době. A zvláště všude tam, kde zní lež a kde se zdá, že má převahu naše lidská nenávist. Amen.

Pátek 27. 3. 2020

Čtení: Jan 18, 15 – 27

Máme před sebou scénu a okolnosti Petrova zapření. Učedníky jsme opustili ve chvíli, kdy je Pán zatčen a odveden. Ježíš za učedníky bojoval, aby mohli v klidu odejít. Petrovi to ale nedá a musí se za každou cenu dostat do velekněžského paláce. Dokonce využije konexí jednoho neznámého učedníka na nejvyšších místech, aby ho propašoval do míst, kde bude Ježíš vyslýchán. Podařilo se.

Už včera jsme naznačili, že je to právě Petr, který jde vždy ze všech učedníků nejdál. Proč je tak urputný? Proč se za každou cenu tlačí do jámy lvové? Že by v této chvíli snad pomýšlel ještě na nějaký odpor ? To asi těžko. Prostě jde za svým Mistrem, následuje ho i ve chvíli, kdy jsou ostatní kdovíkde. To je velká věc! Petr tady nepřemýšlí nad možnými následky, které by to pro něho mohlo mít. Nebo mu to ještě nedochází? Neuvědomuje si snad, že může být odhalen jako jeho stoupenec? Neuvědomuje si, že může dostat do potíží i ostatní učedníky? Nedochází mu snad, že by bylo lépe, kdyby tady nebyl? Nedomýšlí snad možné “nedozírné následky?“

Nedozírné následky. Termín, který tak dobře známe i z našich novodobých národních dějin. Několikrát jsme jako národ kapitulovali před hrubou silou raději předem. Petr v této chvíli nad takovými následky neuvažuje. Z naivity nebo ze statečnosti – těžko říct. Prostě jde za Ježíšem až tam, kde je vyslýchán. V tom je jediný a jedinečný z dvanácti. Odmysleme si v této chvíli, to, jak tahle epizoda skončí. Petr svého Pána následuje i do rizika a nebezpečí. Nepřemýšlí o tom, co by všechno z toho mohlo být. Pána odvádějí a já ho v tom nenechám.

Ježíš je vyslýchán a velekněz se ptá na učedníky a jeho učení. Odpovídá tak, že tomuto důstojnému muži připomene, že to přece musí dávno vědět. Vždy mluvil veřejně. Neuzavíral se nikam do soukromí, jen se svými nejbližšími. Nevytvořil žádné tajné bratrstvo, otevřené jen hrstce zasvěcenců. A vždyť se přece s ním zákoníci a farizeové mnohokrát setkali při veřejných disputacích často ovšem plných provokací z jejich strany, snah jej chytit za slovo a přivést do úzkých. „Tak proč se ptáš na mé učení….. ?“

Tam, kde chybí argumenty, přicházejí ke slovu facky. Známe dobře opět z vlastních dějin. Fackování a mučení nepohodlných se dělo vždycky, když byl u moci jakýkoli totalitní režim. Ježíš se prý nechoval k veleknězi uctivě. Všimněme si ale, jak zde zareaguje na facku strážce. Ohradí se. Ne pěstí, ale slovem. To ale bylo přece vždycky jeho jedinou zbraní a mocí. I zde vystupuje jako suverén událostí a jako Pán.

Není nutno si nechat vše líbit. I na základě tohoto momentu při Ježíšově výslechu si smíme uvědomit, že máme mandát k tomu ohradit se proti bezpráví. Nemusíme být otloukánci a když se na nás někdo dopustí křivdy, jen stát a svatě hledět k nebi. Ježíš se ohraní. Nenechá si takové jednání líbit.

No a konečně Petrovo trojí zapření. Nepatřím. Nejsem. To zapření je mnohem závažnější, nežli jak nám to možná někdy vyznívá. Petr řekne, že Ježíše nezná. Odvrátí se od něj. Znamenal – li jeho průnik do velekněžského domu akt následovnictví a věrnosti, nyní jde o pravý opak. Najednou se Petr sesype a jeho smělost je pryč. Najednou selže na celé čáře. Neodhadl předem situaci? Přecenil svoje síly? Petr, první římský biskup a první papež zhřešil, padl, těžce selhal…

Nám ale tento první mezi apoštoly nastavuje zrcadlo. Taky my se rádi chvástáme, zapřísaháme, ujišťujeme, že „ věrni zůstaneme“. A zlo ještě ani nemusí udeřit plnou silou a sypeme se. To je ten první pohled. Tak skutečný, tak reálný.

Ten druhý: Rovnou měrou platí, že kdo se preventivně krčí v davu, kdo se schová raději předem, ten často ani nebývá vystaven zkoušce. Kdyby se Petr hned ukryl jako ostatní, nezapřel by. K mnoha našim selháním dochází v situacích, kdy jsme se rozhodli nezůstat stranou, stát si za svým, pustit se na tenký led……

Oba pohledy platí. Petrova připravenost neuhýbat rizikům a ohrožením, je v pravém smyslu imponující a obdivuhodná. Vždycky jsem si ho za to vážil. Kdo by ho chtěl soudit, musel by soudit sebe.

Jeho selhání je však současně něco, nad čím není možné mávnout rukou, že se nic nestalo. Stalo se. A víme to dobře.

A ví to i jeho Pán. Ale právě on současně vidí všechny okolnosti. A rozumí strachu Petrovu i tomu našemu. A nikdy nás nepřestane mít rád.

Modlitba: Pane Ježíši, byls odveden k výslechu, byl jsi bit a ponižován. Pro nás. Učedníci byli někde schováni, Petr šel sice nejdál, ale pak řekl, že tě nezná. V tom tvém příběhu se odrážejí naše životní zkušenosti i trpké pády. Naše nevěrnost, nestatečnost, ale taky drzost, se kterou soudíváme ty druhé. Když si to tak necháváme procházet myslí, nejraději bychom si sami nad sebou pobrečeli. Jediné, v co můžeme doufat, je tvá láska a tvé odpuštění. Amen.

Čtvrtek 25. března

Čtení: Jan 18, 1 – 14 / Zatčení/

Ježíš a jeho učedníci přecházejí potok Cedron, vstupují do Getsemanské zahrady. Je to místo tak známé všem, včetně Jidáše. Ten si s sebou bere oddíl vojáků a stráž od velekněží a farizeů. Zatčení se koná za tmy. Proto pochodně, lucerny a zbraně …..

„Koho hledáte?“ Takto zavolá Ježíš, o kterém evangelista řekne, že věděl, co ho má potkat. A i když jde o zatčení, které má vyvrcholit odsouzením k smrti, sledujeme zde nikoli muže bolesti, ale Pána světa, suveréna událostí a hlavního aktéra celého děje. Celá ta noční scéna se zde koná kvůli němu. On udává směr, on rozhodujícím způsobem tahá za nitky, on je středem dění a nikoli ti, kdo jej přišli zatknout. „Koho hledáte?“ Představuji si tu dvojitou Ježíšovu otázku jako zahřmění a odpověď celého zatýkacího komanda jako tiché a ustrašené pípnutí. Ano, už tady je Ježíš Pánem a králem celého světa.

„To jsem já….“ Pán neuhýbá, ale energicky se vydává k dispozici. A stane se něco velmi zvláštního. Zatýkací komando, namísto toho, aby zachrastilo zbraněmi a dalo pokyn: „Tak jdeme“, couvne a padne na zem. Nepřipadá nám to zvláštní? Copak se běžně děje, že jde – li někdo někoho zatknout, padne před ním k zemi? Absurdní drama. Ozbrojenci, kteří mají Ježíše odvést a vydat do rukou velekněžím a Pilátovi mu vzdají božskou poctu. Židé i Římané zapomenou zatýkat a scéna vypadá spíše jako bohoslužba…

Takovéto okamžiky bývají v lidských dějinách chvílemi naprostého ponížení člověka. Kolik nevinných lidí bylo násilím odvedeno v poutech od svých rodin, aby je pak dlouho jejich nejbližší neviděli, vrátili – li se vůbec! Kolik zničených lidských osudů, kolik bolesti! A mnohé z nich mohl Ježíš posilovat coby suverén už ve chvíli svého zatčení. Mohl už v tomto momentě pomáhat přežít lágry nacistické i komunistické, mučírny gestapa i StB. Pán slávy, před kterým padají na kolena i jeho věznitelé a pochopové.

To jsem já. Několikrát u Jana zazní tohle nejen jako identifikace, ale taky jakožto Ježíšovo mesiášské sebepotvrzení. U Jákobovy studny se takto dá poznat samařance. A stejně tak u Jana zazní sedmero „Já jsem…“

Náš Pán nekapituloval před žádnou hrubou mocí, ale ve chvílích, které my lidé považujeme za nejhorší a nejtemnější, se projevil jako ten, komu patří vše na nebi i na zemi a je mu podrobeno. Mysleme na to v těchto časech. Není nic, co by mohlo Kristu zkřížit jeho plány se světem. I ve chvíli, kdy je odloučen od svých učedníků a odváděn, smíme vědět, že nás od něj navěky nic neodloučí. Již nyní je Pánem, již nyní, kdy ho čeká utrpení a smrt na kříži … Již nyní … je to on.

„Já jsem to …“

Dobrovolně se Ježíš vydává těm, kteří jej přišli zatknout. Ale současně zápasí za svoje učedníky.“ „Hledáte – li mne, nechte ostatní odejít“ Před chvílí se za ně modlil, nyní je brání, aby nebyli odvedeni s ním a nemuseli zažít mučení a smrt jako on. Nyní by mučednictví neunesli. I nás Pán hájí a brání, aby zkoušky a těžkosti, které v životě prožíváme, nebyly nad naše síly.

„Bohoslužba v zahradě“ skončila a Ježíš je skutečně spoután a odváděn. Petr to nevydrží a vystartuje na jeho obranu, kterou ovšem Pán rezolutně odmítne. U Petra jsme zvyklí, že se často vydává dál nežli ostatní a ještě to uvidíme. Nyní je ale jeho aktivita nežádoucí. A je možné, že Ježíš svým rezolutním zásahem zabránil zbytečnému krveprolití.

Závěrečná scéna před Annášem, tchánem velekněze Kaifáše. Ten ho bude vyslýchat. Prozatím máme vědět, že tento muž, jakkoli nerozuměl ničemu z toho dění, nechtěně vyřkl myšlenku zástupné oběti: „Je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, nežli aby zahynul celý národ…“ Srovnejme s J 11, 47 – 52.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty ses projevil jako Pán už od chvíle ve chvíli, kdy tě zatýkali. Chválíme tě v těchto složitých časech. Děkujeme ti, že nám skrze svědectví evangelisty Jana dosvědčuješ svou slávu a majestát Božího Syna, kterému patří vše a vládneš nade vším. Že máš v moci i síly, které se staví proti životu. Že jsi Pánem a Králem i tehdy, kdy nás pronásledují pocity naší slabosti a bezmoci. Prosíme, posiluj naši naději ve dnech nebezpečné nákazy. Amen.