Bývalý německý evangelický kostel v Olomouci, takzvaný „Červený kostel"

V souvislosti s touto významnou architektonickou památkou je třeba se alespoň stručně zmínit o „evangelících" v Olomouci. V někdejším hlavním městě Moravy, sídle olomouckého biskupství a jezuitské koleje (1566) s univerzitou (1573) nebyly náboženské poměry idylické, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pomineme-li dobu husitskou a pohusitskou, spojenou v Olomouci s dvojím vystoupením známého italského kazatele Giovanni de Capistrano (sv. Jan Kapistrán) v roce 1451 a 1453, který měl obrátit mnoho utrakvistů na „římskou" víru, s pronikáním reformace na Moravu a samozřejmě i do Olomouce se setkáváme krátce před polovinou 16. století. I přes rekatolizační úsilí olomouckých biskupů a úspěšné působení jezuitů vzrůstal počet měšťanů protestantského vyznání, takže před vypuknutím stavovského povstání byli nekatolíci (zejména čeští bratři a protestante - bez rozlišení denominace) ve většině. V královských městech, a tím rovněž v Olomouci, neměli však nekatoličtí měšťané stejná práva politická a hospodářská. Samozřejmě také jejich náboženská svoboda byla stále ohrožena. Třeba si uvědomit, že podle soudobého hesla „cuius regio, eius religio" - čí země, toho náboženství, byla královská města pod mocí katolických panovníků. Nevztahovalo se na ně a jejich obyvatele ani nařízení tzv. Rudolfova majestátu z roku 1609.

Morava pod vlivem umírněného Karla staršího ze Žerotína, vzdělaného českého bratra a zkušeného politika, odmítala se z počátku přidat k českému stavovskému povstání zahájenému druhou pražskou defenestrací 23. května 1618. Teprve po intervenci stavovského vojska na jaře roku 1619 se na květnovém zemském sněmu v Brně také moravští nekatoličtí stavové postavili na stranu povstání proti Habsburkům. V otevřeném konfliktu (bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620) se však povstání zhroutilo. Stavové příliš spoléhali na cizí pomoc (což se děje v našich zemích dodnes) a málo obětovali ze svých statků. Tak přišli nejen o statky, ale mnozí i o hrdla.

Ať bereme jakkoli v potaz práva vítěze, následné sankce vůči nekatolíkům nemají v dějinách náboženských konfliktů obdobu. Zejména vydáním Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 a na Moravě o rok později byl osud nekatolíků zpečetěn. Kdo nepřestoupil na katolické náboženství měl v lepším případě možnost emigrovat a tím i ztratit všechna práva ke svému majetku. Hojná emigrace se opět spoléhala příliš na cizí pomoc, aby se v průběhu třicetileté války jejich osud obrátil. Avšak ani tentokrát, na mírových jednáních v Münsteru a Osnabrücku v roce 1648, nebyla jejich záležitost pozitivně vyřešena. Náboženská situace po westfálském míru zůstala v habsburských zemích nezměněna. Nastalo období restaurace katolicismu a státního absolutismu.

Šlechta a měšťané, pokud neodešli do zahraničí, brzy změnili své vyznání. Jinak tomu bylo mezi venkovským lidem, zejména v pohraničních oblastech. Na Moravě to byly především oblasti Valašska, moravsko-uherského pomezí a Českomoravské vysočiny, kde zůstalo nemálo tajných nekatolíků. Existence tajných nekatolíků nemohla zůstat úřadům utajena. Byl to nepochybně rovněž jeden z řady důvodů, které vedli císaře Josefa II. k řešení i této situace. Tzv. tolerančním patentem z 13. října roku 1781 (publikován byl až 20. října) povolil Josef II. vedle státem uznaného římskokatolického vyznávat křesťanství ve formě luterské, helvetské a nesjednocených Řeků (pravoslavných). Patent však tyto dosud zakázané náboženské formy pouze toleroval. Samotný výkon patentu byl svěřen nikoli státním úřadům, nýbrž vrchnosti, která byla katolická. V praxi bylo proto velmi obtížné např. zřídit evangelický sbor. Také sbory (modlitebny) se musely vnější podobou odlišovat od katolických kostelů. Nesměly mít věže, vchody nesměly být z ulice nebo veřejného prostranství, nýbrž ze zahrady a vůbec ničím nesměly připomínat kostel.
V Olomouci vydání patentu neměla samozřejmě žádnou praktickou odezvu. Teprve na počátku 19. století se k protestantismu hlásí první věřící z řad vojáků olomoucké posádky. Za faktický počátek evangelického náboženského života v Olomouci lze považovat bohoslužby, které vykonal 20. ledna 1811 brněnský evangelický senior a pastor Michael Tekusch. Bohoslužeb se zúčastnilo asi 250 věncích - vojáků a měšťanů. Od roku 1820 měla olomoucká evangelická obec ke svým bohoslužbám pronajatu kapli Božího Těla v Božetělské, dnes Univerzitní ulici. Barokní kaple byla jediným skutečně důstojným bohoslužebným prostorem, který bylo možno smluvně získat od vojenské správy. Kaple byla součástí jezuitského konviktu (dnes celý objekt užívá Univerzita Palackého v Olomouci). Po celocírkevním zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byly budovy koleje a konviktu zestátněny a dostaly do užívání vojenské správy pevnosti.

Revolučních nálad a požadavků v roce 1848 využili také protestante. Z vídeňské konference vzešel alespoň malý díl toho, co evangelíci žádali. V provizorním nařízení ze 30. ledna 1849 vzešly důležité změny. Název „nekatolíci" byl změněn na „evangelíky luterského a helvetského vyznání". Stát se evangelíkem bylo od nynějška přece jen jednodušší. Odpadlo šestinedělní cvičení katolickým duchovním. Podmínkou přestupu nyní byl věk 18 let a prohlášení před dvěma svědky své církve, které se muselo po čtyřech týdnech opakovat. Evangeličtí faráři měli nyní právo vést úřední matriky jako katoličtí. Poplatky „štoly" (za křest, svatbu, pohřeb apod.) již neměly být odváděny katolickému duchovnímu, který úkony neprováděl. Evangelíci nemuseli ani platit školné katolickému učiteli, ač děti katolickou školu Nenavštěvovaly. Při oddavkách (svatbě) se „ohlášky" evangelických snoubenců konaly pouze v evangelickém kostele, při různém vyznání snoubenců v obou kostelech.

Po tomto provizorním nařízená následoval císařský patent ze 4. března 1849, který stanovil, že každá církev státem uznaná má právo veřejného vykonávání svého náboženství a stanovit si vlastní samosprávu. Toleranční modlitebny mohly mít veřejný vchod, věže a zvony jako katolické kostely. V této době předložili evangelíci 15. března 1849 své požadavky úplné náboženské svobody císaři Františku Josefu I. za jeho pobytu v Olomouci. Mluvčí delegace superintendent Samuel z Nagy (pocházel z Vanovic, kde se 1802 narodil), který mluvil jménem v Olomouci shromážděných evangelických duchovních z Čech, Moravy a Slezska (4 superintendenti, 4 senioři, 20 farářů a 45 starších evangelických sborů), předal císaři petici. Stalo se tak nejspíš v arcibiskupské rezidenci, kde císařský dvůr našel dočasné útočiště, a to již při příjezdu Ferdinanda V. na podzim roku 1948.

Evangelíci však museli ještě několik let čekat, než dosáhli úplné náboženské rovnoprávnosti. Stalo se tak v důsledku nové rakouské ústavy vyhlášené 26. února 1861, kterou připravil státní ministr, do politiky znovu povolaný, Anton von Schmerling. Tzv. protestantský patent vydaný 8. dubna 1861 zaručoval evangelickým věřícím rovnost před zákonem, v poměru mezi státem a církví i rovnoprávnost s ostatními konfesemi státem uznanými. Naznačil také budoucí církevní zřízení: evangelické církvi byla zaručena vlastní samospráva, odpadla všechna dosavadní omezení a byla přislíbena státní finanční podpora.

Národnostní problémy mezi Čechy a Němci se odrážely i mezi olomouckými evangelíky. Jelikož v německém luterském prostředí nebylo valného vztahu k českým reformačním tradicím, Janu Husovi a Jednotě bratrské, založili si v roce 1896 čeští evangelíci vlastní náboženský spolek „ Českobratrská Jednota Husova v Olomouci". Hlavním cílem této Jednoty bylo zřízení samostatného reformovaného (helvetského) sboru a výstavba vlastního kostela. Rok na to byla v Olomouci ustavena samostatná kazatelská stanice podléhající sboru ve Vanovicích. Vzájemné vztahy mezi německými luterány a českými helvíty rozjitřila ještě více stavba německého evangelického kostela. Jakmile byl kostel v roce 1902 dokončen, byla olomouckým evangelíkům odňata kaple Božího Těla. Tím čeští evangelíci v Olomouci ztratili možnost konat vlastní bohoslužebná shromáždění. Němečtí luteráni striktně odmítli konat české bohoslužby v německém kostele! Nepomohly ani nabídky nájemních poplatků. Proto se začali čeští evangelíci připravovat na stavbu vlastního kostela. Na dnešní Husově ulici si vystavěli nejdříve sborový dům a vletech 1914 až 1920 (v průběhu první světové války se stavělo přerušovaně s velkými obtížemi). Tato sakrální stavba by si zasloužila samostatného popisu.

Kostel německé evangelické církve augšpurského vyznání (luteráni) v Olomouci byl zbudován v prostoru zbořených hradeb barokní bastionové pevnosti. Architekt a urbanista Camillo Sitte, který zpracoval první regulační plán výstavby města Olomouce, plánoval v prostoru pevnostních hradeb vybudovat moderní okružní třídu po vzoru vídeňské Ringstrasse. Zasloužil se o zachování významného reliktu barokní pevnosti, výstavné Tereziánské brány. Po obvodu okružní třídy, zejména v její západní části, měly vyrůst monumentální budovy státní, městské i soukromé. V roce 1901 to byl např. rozsáhlý objekt krajského soudu (justiční palác) s vazební věznicí. V místě mírného zalomení třídy, tedy ve velmi exponovaném bodě, předpokládal Sitte zvlášť monumentální stavbu. A právě tou se stal novogotický evangelický kostel.

Projekt kostela vypracoval v roce 1898 stavitel Franz Böhm. Jako základní půdorysné schéma zvolil tvar kříže s vysokou věží v průčelí a se dvěma postranními arkádami a dvěma sakristiemi po bocích presbytáře. Vedle lomených oblouků portálů a oken navrhoval fasádu s pásovou rustikou.

Böhmův projekt zjednodušil vypuštěním postranních arkád a celkově upravil architekt Max Löw z Brunšviku. Vytvořil tak typickou novogotickou stavbu charakteru severoněmecké cihlové gotiky, což v německém evangelickém prostředí u nás bylo časté. Zachována zůstala křížová půdorysná dispozice s polygonálně ukončenými rameny i presbytářem. Krátká loď je opatřena vysokou hranolovou věží ukončenou na všech stranách trojúhelníkovitými štíty s hodinami a štíhlou jehlancovou střechou s makovicí a křížem (v luterském prostředí zůstala tato stará křesťanská symbolika zachována, kdežto v helvítském prostředí převládá kohout nebo kalich).

Několikastupňové vstupní schodiště ve výši soklu celé stavby je po stranách zalomené. Nad gotickým portálem je dekorativní arkáda z goticky lomených otvorů a nad ní ještě velké kruhové okno s rozetovou kružbou. Druhé patro věže je ze všech stran otevřeno dvojicemi štíhlých hrotitých otvorů se žaluziemi.

Nad křížem střech se nachází věžička ve tvaru lucerny se štíhlým jehlancovitým zakončením. Celá plocha bohatě členěné fasády kostela je obložena terakotovou ornamentikou a hladkými pásky, které napodobují režné zdivo (neomítaná a spárovaná cihla).

Stavbu řídil stavitel Franz Böhm a dokončena byla v roce 1902. Urbanistická hodnota novogotického evangelického kostela zdaleka přesahuje jeho kvality architektonické a umělecké. Kostel je umístěn na exponovaném místě podle původního záměru architekta Sitteho. Novogotický kostel s nepřehlédnutelně vysokou věží je významnou dominantou novodobé zástavby města, zejména na její někdejší okružní třídě, dnes třídě Svobody.
V obdobném novogotickém stylu byla postavena za kostelem také honosná a velká dvoupatrová budova evangelické fary. Dům měl nejen dva sály v přízemí, které bylo možno v případě potřeby spojit do jednoho velkého prostoru, ale také kanceláře a byty.

Olomoučtí luteráni stáli od roku 1938 za Hitlerem, jako většina Němců v Olomouci. Před blížícím se pádem nacistického Německa navázali němečtí luteráni v roce 1944 jednání se sborem Českobratrské církve evangelické o převedení kostela a fary do jejího majetku. Jednání však nedospělo ke kladnému výsledku. Hned v květnu roku 1945 německý kostel i s farní budovou převzali čeští evangelíci a už v červenci v něm začali sloužit bohoslužby. Byly určité snahy rozdělit poměrně početný olomoucký sbor na dva samostatné (k tomu však nikdy nedošlo). Kostel luterského charakteru, tedy s klasickým oltářem i obrazy svědků víry a dalším vybavením, byl upraven podle kalvínské tradice. Proto byl oltář a barevné vitráže (zobrazeni hlavní představitelé reformace a v kruhových výplních malých oken polopostavy čtyř evangelistů) odstraněny a uloženy na půdě. Ostatní zařízení kostela zůstalo v bohoslužebném užívání.

Poprvé zasáhl socialistický stát do poměrů olomouckých evangelíků v roce 1956, když farní budovu převzal do své správy městský bytový podnik a Českobratrská církev evangelická získala do pronájmu pouze přízemí s kancelářemi a sály. Sály sbor využíval pro nedělní školu, přednášky, biblické hodiny apod. V zimním období se místo kostela používaly rovněž i k bohoslužbám.

Konec používání kostela k bohoslužebným účelům nastal o tři roky později. Staršovstvo olomouckého sboru obdrželo 7. září 1959 od Univerzitní knihovny (dnes Vědecká knihovna v Olomouci) žádost o dočasné uvolnění kostela pro potřeby uložení vzácných tisků knihovny, které jsou dosud nevhodně uskladněny na několika místech ve městě. Teprve až v listopadu následujícího roku se konaly poslední bohoslužby a kostel byl předán knihovně (za laskavé poskytnutí těchto informací děkuji ing. Janu Bartuškovi, kurátorovi olomouckého sboru).

Vyklizení kostela bylo provedeno tak, aby vnitřní prostor kostela zůstal volný pro vybudování systému úložnách regálů. Dodnes zůstala na původním místě pouze kazatelna. Varhany získal kostel Československé církve (husitské) v Chudobíně a velmi krásně řezbářsky zdobené kostelní lavice vzaly úplně za své. Údajně byly, asi z nařízení města, rozřezány a spáleny v blízké škole. Je evidentní, že Univerzitní knihovna nebyla iniciátorem tohoto záboru kostela. Za celou akcí stál tehdejší Městský národní výbor a nepochybně komunistická strana. Konečně pro knihovnu toto provizorní řešení se stalo zátěží a problém dislokace to vůbec neřešilo.

Každé, byť nevhodné využití sakrálních objektů (sborů, modliteben, kostelů nebo klášterů) bylo v době budování „lepších zítřků" určitě lepším řešením, než ideologicky čistší způsob jako např. v Křelově, v Hustopečích u Brna, poutní místo ve Zlatých Horách a na mnoha dalších místech. Tam byly kostely odstřeleny nebo na mnoha jiných místech odsouzeny ke zchátrání a zániku.

Prof. PhDr. Miloslav Pojsl