Příběh olomouckého českobratrského sboru

Evangelická církev (u plném znění Českobratrská církev evangelická) má v Olomouci jeden sbor se sídlem ve vlastních objektech umístěných na spojnici ulic Husova a Blahoslavova.

Evangelická církev náleží do velké rodiny evropských reformačních církví. Její specifická podoba mezi ostatními historickými církvemi je dána důrazem na duchovní odkaz české reformace vytvořený husitskou teologií a Jednotou bratrskou. Evangelická církev ve dvou proudech byla v Českých zemích tolerována od vydání Tolerančního patentu císařem Josefem II. v roce 1781. Úplné svobody však evangelíci nabyli teprve vydáním Protestantského patentu v roce 1861.

Hned v prvních dnech vzniku ČSR se v evangelické církvi spojily oba proudy světové reformace - helvetský a luterský, které byly násilně rozděleny od toleranční doby. Tím také byly naplněny 33-leté tužby českých evangelíků po návratu k církvi svých otců.

Jednota evangelická Husova. Cílem spolku bylo vybudovaní důstojného evangelického chrámu v Olomouci a zřízení samostatného evangelického reformovaného sboru. Již v červenci 1898 nastoupil do Olomouce jako vikář František Prudký a stal se duchovním správcem nově vytvořené kazatelské stanice, příslušející tehdy do sboru vanovického. Kazatel obstarával celou střední a severní Moravu. V prvním období byly české bohoslužby konány v kapli Božího Těla, zapůjčené tehdy vojenskou správou německým evangelíkům. Ti si však v roce 1901 začali budovat svůj vlastní stánek - evangelický kostel na tř. Svobody (zvaný červený kostel).

Neutěšené vztahy mezi Čechy a Němci v tehdejší Olomouci způsobily, že němečtí evangelíci nedovolili konání českých bohoslužeb v novém červeném kostele. Když potom i arcibiskupství prosadilo u vojenského velitelství v Krakově, aby kaple Božího Těla nebyla dále českým evangelíkům pronajímána, nezbývalo jim, než si vybudovat vlastní stánek. Tu vyšla vstříc olomoucká městská rada, která byla tehdy ve sporu s arcibiskupstvím. Ta nejen že propůjčila ochotně místnost v městské škole ke konání bohoslužeb, ale prodala českým evangelíkům levně stavební místo na dnešní Husově ulici pro zbudování vlastního chrámu. Ještě v roce 1903 byla postavena modlitebna s farou.

Samostatný český reformovaný evangelický sbor byl v Olomouci ustanoven rozhodnutím církevní rady ve Vídni dne 26. ledna 1906 a František Prudký se stal jeho prvním farářem. Rozrůstajícímu sboru se dosavadní modlitebna postupně stávala malou a proto se sbor rozhodl k dostavbě chrámu. V Přerově již v té době stál nový moderní kostel postavený podle plánů mnichovského architekta Kulmanna. Proto se i olomoučtí obrátili do Mnichova se žádostí o projekt celého nového areálu. Se stavbou bylo započato již v prvních válečných dnech, očekávalo se, že válka skončí do několika měsíců. V těžkých válečných letech se nedostávalo ani peněz, ani materiálu, nebylo ani dost pracovníků. Nakonec byl dostavěný chrám spolu s několika sály pro nedělní školu, mládež i biblické hodiny otevřen až v roce 1920.

V meziválečném období měla velký podíl na životě olomouckého sboru Misijní škola, která byla zbudována v Olomouci - Na Letné. Tato škola byla určena pro výchovu pomocných pracovníků v církvi v době nedostatku vysokoškolsky vzdělaných kazatelů, v době jejich velkého nedostatku vlivem přestupového hnutí, neboť pražská teologická fakulta se teprve budovala. Později absolventi této školy byli vysíláni jako kazatelé a učitelé do českých vesnic v Polsku, Jugoslávii a Rumunsku. Z Olomouce byl takto intenzivně budován kontakt s našimi emigranty. Tato činnost však byla naráz ukončena Mnichovem a po válce již nemohla být obnovena. Teprve po roce 1989 je umožněno evangelické církvi navázat na tuto tradici a opět vysílat své pracovníky na pomoc našim menšinám v zahraničí (Bohemka na Ukrajině).

Po těžkých válečných letech olomoucký sbor v naději vstoupil do svobodných let. V roce 1946 na základě dekretu prezidenta republiky dostal do užívání červený kostel a farní budovu po německé evangelické církvi. V té době se uvažovalo o vytvoření druhého evangelického sboru v Olomouci, k čemuž tak byly vytvořeny nejen duchovní, ale i hmotné podmínky. Bohužel doba svobody trvala velmi krátkou dobu a únor 1948 všechny naděje zhatil. Nakonec byli v roce 1960 evangelíci z červeného kostela vyhnáni a od té doby slouží tento krásný a nedoceněný kostel jako sklad.

Doba ateistické propagandy sbor spíše posílila a konsolidovala. V roce 1965 státní správa povolila pouze rekonstrukci varhan s odůvodněním, že církev do 20 let zanikne.

Sbor postupně přikročil k obnově interiéru chrámu podle projektu arch. Bartáka z Ostravy-Hlučína, na věži byly instalovány nové hodiny a z Červeného kostela byl přenesen poslední zbylý zvon. Vedle varhan přenesených z tohoto kostela do chrámu Československé církve Husitské v Chudobíně je to tak jediný předmět sloužící svému účelu z tohoto objektu.

Pravidelně se také konají bohoslužby v domovech důchodců v Olomouci - Chválkovicích a na Hrubé Vodě.