Zamyšlení nad Janem

Zamyšlení nad Janem V. Úterý 31. 3. 2020

Jan 19, 9 – 16

Zmínili jsme Pilátovu otázku „co je pravda“ a přemýšleli o jejím smyslu. Pravda je to, co vyřkl Pilát: Ježíš je nevinen. Ale jakožto křesťané můžeme spolu s evangelistou vyznat, že pro nás je Pravdou Ježíš Kristus sám. A na této Pravdě nám záleží nejvíc. Navzdory všemu, navzdory našim úspěchům i prohrám. Záleží nám na ní, když prožíváme dny plné smíchu, štěstí a slunce a stejně tak i v časech smutku a pláče, kdy přestáváme rozumět dění kolem nás i s námi samotnými. V tom druhém případě se jistě hůře vyznává, ale možná to vyznání má větší sílu i hloubku. Právě když je spojeno s bolestí a trápením.

Nervózní Pilát jako kyvadlo vychází a vchází. Jakoby už ani nevěděl, nač se Ježíše zeptat. „Odkud jsi?“ vyleze z něj nakonec. Jistě nejde jen o otázku po Ježíšově rodišti, ale je za ní víc. Jaký je původ tohoto člověka? Je ze země nebo z nebe? Je to člověk nebo božská bytost? Kdo to je? Vzpomeňme na to, jak v osmé kapitole sám Pán pověděl Židům: „Vy jste zdola, já jsem shůry. Vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa.“ / 8, 23 /. Jakoby tady tak trochu zněla i řečnická otázka učedníků po utišení bouře: Kdo to jen je, že ho poslouchá vítr i moře? Tady ale nedojde k žádnému zázraku, k žádnému zkrocení přírodních živlů. Stojí zde zmučený učitel a prorok, který má být prý dokonce židovským králem…

Ježíš tady ale Pilátovi odpověď nedá. Až ho to popudí. „Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit a mám moc tě ukřižovat?“ Pilát demonstruje svoji moc lidskou, tak jako to s oblibou dělá dodnes mnoho mocných. A právě zde Ježíš energicky promluví. A opět, tak jako skutečný Pán a Král: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, který mě tobě vydal, má větší vinu.“

Odkud mají pozemští vládcové svoji moc? Mají ji jen na základě toho, že se narodili v královských rodinách? Nebo byli zvoleni ve volbách? I pohanský státník má svou moc od Boha. Jen jím je jim svěřena a jen k tomu, aby spravedlivě vedli a řídili lidskou společnost pro dobro všech. Ne pro svou vlastní moc a slávu. „Veřejná moc je od Boha a vládcové jsou postaveni do Boží služby“ – napíše v epištole do Říma apoštol Pavel. Pilátové a jiní vládci, mocnáři či prezidenti nejsou figurkami ani pánybohy. Bůh je ustanovil a svěřil jim velkou odpovědnost vládnout ku prospěchu všech s ohledem na nejslabší. A pokud je s nimi spojena i autorita a donucovací prostředky, což vždycky v menší či větší míře bývá, mají je používat s rozvahou a k tomu, aby trestali zlo a zabraňovali mu škodit. Tohle připomene Ježíš Pilátovi. Ty máš od Boha svěřenou velkou odpovědnost, tak konej, co konat máš a své moci nezneužívej.

Pilát se od této chvíle o to víc snaží Ježíše propustit. Patrně dobře porozuměl. Jenže dav jej sevře ze všech stran jako neviditelnými kleštěmi, zaženou jej do slepé uličky. „Pryč s ním, pryč s ním! Ukřižuj ho!“ A Pilát kapituluje. Dokazuje tak, že není ten pravý vládce, ale vydává se cestou politiků nepravých. Ze strachu nejen o své koryto, ale už i o život, vydává Ježíše, aby byl ukřižován. Nejsi přítel císařův… Ano, co když se jen římský císař dozví, jak neohrabaně si v Palestině počíná, jak váhá a jedná jako slon z porcelánu? Co když si to vyloží nejen jako neschopnost, ale přímo jako sabotáž? Co by jej pak čekalo mimo odvolání z funkce? Raději nedomýšlet. Z posledních sil se ještě pokouší odporovat: „Hle, váš král!“ „Vašeho krále mám ukřižovat?“

V tomto okamžiku se stává Pilát směšnou figurkou, i když Ježíše vydá na smrt. Projeví se ne jako vládce, který má svou vládu a moc od Boha, ale jako šelma z Apokalypsy, jako lotrovská peleš …

Ale i navzdory tomu do tohoto temného dění, završeného Pilátovým krvavým verdiktem a do jeho zvráceného jednání vstupuje sám Bůh. Zlo obrací v dobro. Ježíš bude obětován… a jeho věrní za čas pochopí, že to byla zástupná oběť za člověka, oběť života. „Hospodine, žádná tma pro tebe není temná. Noc jako den svítí, temnota je jako světlo“ – vyzná žalmista a my smíme vyznat s ním. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, tys trpěl pod nespravedlivými vládci i nenávistnými davy. Nikdo z lidí se tě nezastal a nepostavil se na tvoji stranu. Ale uprostřed tohoto smutného dění se přece uskutečňovalo Boží dílo spásy člověka. Tvůj Otec se k nám sklonil, i když tys byl odsouzen k smrti a čekal tě kříž. Prosíme tě, pomáhej nám vždy znovu porozumět tomuto tajemství víry. Amen.

Zamyšlení nad Janem IV. Pondělí 30. 3.

---------------------------------

Text: Jan 18, 38 b – 19, 8

Ať už je Pilátovo pojetí pravdy jakékoli, vypadá to, že dospěl k rozhodujícímu verdiktu. „Já na něm žádnou vinu nenalézám“. Dokáže tento jinak velkou mocí obdařený muž odolat tlaku davu? Nabídne jim místo Ježíše propuštění lotra Barabáše. Teroristy, který prováděl ozbrojený odpor proti římské moci tak, že se občas v davu nepozorovaně přikradl k nic netušícímu římskému vojákovi či úředníkovi, zabodl mu dýku do hrudi a opět nepozorovaně zmizel. Pilát se domnívá, že dá – li davu takovýto výběr, bude jejich volba jasná. Zmýlil se. Dav žádá propuštění Barabáše …

Pilát dá Ježíše zbičovat. Na hlavu mu vojáci dají trnovou korunu, přes ramena purpurový plášť. Posmívají se mu. Dalo by se to nazvat „intronizace naruby“. Evangelista Jan zde ale žádné „naruby“ nevidí. Pro něj je to skutečná intronizace, opravdové dosazení Krále na trůn. I navzdory tomuto posměšnému divadlu je Ježíš – opět – již zde – Král králů a Pán pánů.

Pilát je stále nervóznější, všimněme si, jak stále zachází a vychází ze svého paláce ven. Stále se snaží dav přesvědčit, aby souhlasil s propuštěním. „Vedu vám ho ven, abyste viděli, že na něm nenalézám žádnou vinu.“ Myslí si, že když uvidí Ježíše zmučeného s trnovou korunou, pochopí, že žádné nebezpečí nepředstavuje. Jen se podívejte: Copak tahle figurka, ze které kape krev, může být zločincem? Tahle ubohá postavička? Opravdu si chcete kvůli němu kazit vaše svátky? Copak někomu překáží? Copak tenhle může být nebezpečný? Vždyť je to jen karikatura krále. Skutečně trváte na jeho popravě?

A pak pronese Pilát další svůj výrok: „Hle, člověk“. Ecce, homo. Jenže je zde jeden problém. Kdybychom nahlédli to řeckého originálu, nikde tam nevyčteme, že tento výrok musel pronést jedině a pouze římský místodržitel. To, že to byl Pilát, má ale jasnou převahu tradice. V jeho ústech by tato slova znamenala jen potvrzení Ježíšovy ubohosti. Vzpamatujte se, podívejte se na toho zmučeného ubožáka a nechte ho jít!

Jenž je zde i možnost druhá, a sice že ono „Hle člověk“ pronesl Ježíš. A pak bychom to mohli číst: Tak tohle dovede člověk. Takhle dovede člověk zacházet se svým bližním a bratrem. Tohle všechno je schopen člověk člověku udělat. Ponižovat ho, obžalovat a dokonce ho připravit o život. Hle, co dovede člověk. Vizme dějiny plné krve a zmařených životů bližních. Vzpomeňme tisíce a miliony ponižovaných, pronásledovaných, mučených a zabíjených. Pro odlišnou víru, pro svou jinakost, nebo prostě jen tak, pro zábavu.

Ti všichni na sobě nesli a stále nosí bolest Kristovu. A Kristus na svém těle nese bolest jejich. Ejhle, člověk. Ecce, homo. Idou, anthropos. Hine, adam …

A volání davu: „Ukřižovat, ukřižovat“ to jen potvrzuje. Židé mají jasno: Vydával se za syna Božího a proto musí zemřít. Pilátovou reakcí je jeho další vyděšení. Nechce Ježíše poslat na smrt … ale bojí se to neudělat. Tento krutý vladař, který neváhal kdykoli použít násilí proti svým odpůrcům, muž který sebemenší jiskřičku odporu okamžitě utopil bez milosti v krvi … se bojí propustit nevinného na svobodu.

Modlitba: Pane Ježíši, zakusils na svém těle, co dovede lidská ruka. Zakusils nenávist davu. Zakusils zbabělost mocných. Pil jsi kalich utrpení a ponížení kvůli nám a pro nás. V tvém utrpení vidíme svou vlastní zlobu a hřích. Odráží se na něm naše vlastní nenávist a pohrdání bližními i tvým nebeským Otcem. Prosíme, odpusť nám, čeho všeho zlého jsme schopni vůči druhým. Amen.

 

Zamyšlení nad Janem III / Jan 18, 28 – 38a / Sobota 28. 3. 2020

Výslech před veleknězem je záležitostí ryze formální. Židovská rada nerozhoduje o ničem. Proto je Ježíš veden do místodržitelského paláce. Teprve Pontský Pilát jakožto reprezentant římské moci může rozhodnout o Ježíšově osudu. „ Jakou žalobu vznášíte proti tomuto člověku?“ Jasná otázka, po které ale přichází prázdná, vágní odpověď: „Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali…“ Je to zločinec, víme to jistě, ale pádné argumenty proto nemáme. Ty už přece něco vymyslíš …

Pilátovi se to nepozdává a proto se snaží už nyní dát od Ježíše ruce pryč: „Vezměte si ho a suďte podle svého zákona“. „Nám není dovoleno nikoho popravit“, odvětí zástup. Tak vida, židé nejsou schopni zformulovat obvinění, ale shodnou se na tom, že si Ježíš zaslouží jedině smrt. Opět je nám na tom jistě něco povědomého. Cítíme zde zlovůli mnoha mocných, kterým byli jiní lidé nepohodlní, lhostejno čeho se dopustili a jestli vůbec něčeho. Nenávist rasová, náboženská nebo politická si nedělávala starosti s prokazováním viny. Tenhle nebo tihle musí pryč a nějaký právní paragraf už se proto najde…

„Kdyby nebyl zločinec, nevydali bychom ti ho …“

Pilát započne výslech samotného obviněného Ježíše. Postupuje zde nejspíše podle vyspělé římské právní zásady „Audiatur et altera pars.“ Ať je vyslyšena i druhá strana. „Ty jsi král židovský?“ Usiluješ o moc a o trůn? „Moje království není z tohoto světa.“ Tak odpovídá Ježíš. Klidně a opět suverénně. „Ty sám říkáš, že jsem král“… Tys vyřkl nevědomky, Piláte, pravdu. Podobně jako Kaifáš když nechtěně pronesl tajemství Ježíšovy zástupné oběti. Moje království opravdu není z tohoto světa. Je zcela jiné, nežli všechna pozemská království, říše a mocnářství…. „No tak tedy jsi přece kráI ! I když je to tvé království jak říkáš jiné…..“ Když mluví Ježíš o svém království a Pilát mu naslouchá, polidsku nemůže rozumět. Je to v souladu s tím známým heslem. Když dva říkají totéž, není to totéž…..

„Přišel jsem na svět, abych vydal svědectví pravdě. A každý kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

A přece i Pilát se může rozhodnout pro pravdu. I jemu se nabízí. I on ji může přijmout jako dar. I jemu zní v této chvíli evangelium, Ježíšova nabídka života v pravdě. Tak jako zněla a zní dodnes i těm, u kterých bychom byli v pokušení nevěřit, že by o ni mohli stát. Estébáci, kteří vyslýchali zatčené křesťany. Autority těch zemí v naší současnosti, které křesťany pronásledují…

Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Tahle otázka vešla do dějin právě jako „otázka Pilátova“. Rozumíme jí? Buďto je to cynická skepse tohoto vladaře, kterou se pokusil Ježíšovo svědectví pravdy odbýt a odmítnout. Co záleží na pravdě? Kašlu na nějakou pravdu. Anebo … anebo je za tím místodržitelova bezradnost: Těch pravd je přece tolik – tak jak se v tom má člověk vyznat a rozhodnout se pro tu jednu jedinou a pravou?

Dilema i moderního člověka. „Pravd bylo mnoho, teď jsou zas jiné.“ Ježíš se liší od těch mnoha pravd jiných v tom, že nabízí jako Pravdu sám sebe. Já jsem… cesta, pravda a život. Není to ale tak, že bychom si evangelium mohli vybrat jako housku na krámě. Jako zboží. Spíše se člověk musí nejprve dostat pod vliv Božího Ducha, která pro tu Kristovu pravdu, pro Krista samého, otevírá srdce. Amen.

Modlitba. Pane Ježíši Kriste, tys byl vyslýchán pro Boží pravdu, ty, který jsi Pravda sama. Zakusils lidskou zášť a nenávist, ale sám jsi nenávisti nepodlehl, ale přemáhals ji láskou. Prosíme tě, dej ať tvoje pravda zní i v dnešní době. A zvláště všude tam, kde zní lež a kde se zdá, že má převahu naše lidská nenávist. Amen.


Pátek 27. 3. 2020

Čtení: Jan 18, 15 – 27

Máme před sebou scénu a okolnosti Petrova zapření. Učedníky jsme opustili ve chvíli, kdy je Pán zatčen a odveden. Ježíš za učedníky bojoval, aby mohli v klidu odejít. Petrovi to ale nedá a musí se za každou cenu dostat do velekněžského paláce. Dokonce využije konexí jednoho neznámého učedníka na nejvyšších místech, aby ho propašoval do míst, kde bude Ježíš vyslýchán. Podařilo se.

Už včera jsme naznačili, že je to právě Petr, který jde vždy ze všech učedníků nejdál. Proč je tak urputný? Proč se za každou cenu tlačí do jámy lvové? Že by v této chvíli snad pomýšlel ještě na nějaký odpor ? To asi těžko. Prostě jde za svým Mistrem, následuje ho i ve chvíli, kdy jsou ostatní kdovíkde. To je velká věc! Petr tady nepřemýšlí nad možnými následky, které by to pro něho mohlo mít. Nebo mu to ještě nedochází? Neuvědomuje si snad, že může být odhalen jako jeho stoupenec? Neuvědomuje si, že může dostat do potíží i ostatní učedníky? Nedochází mu snad, že by bylo lépe, kdyby tady nebyl? Nedomýšlí snad možné “nedozírné následky?“

Nedozírné následky. Termín, který tak dobře známe i z našich novodobých národních dějin. Několikrát jsme jako národ kapitulovali před hrubou silou raději předem. Petr v této chvíli nad takovými následky neuvažuje. Z naivity nebo ze statečnosti – těžko říct. Prostě jde za Ježíšem až tam, kde je vyslýchán. V tom je jediný a jedinečný z dvanácti. Odmysleme si v této chvíli, to, jak tahle epizoda skončí. Petr svého Pána následuje i do rizika a nebezpečí. Nepřemýšlí o tom, co by všechno z toho mohlo být. Pána odvádějí a já ho v tom nenechám.

Ježíš je vyslýchán a velekněz se ptá na učedníky a jeho učení. Odpovídá tak, že tomuto důstojnému muži připomene, že to přece musí dávno vědět. Vždy mluvil veřejně. Neuzavíral se nikam do soukromí, jen se svými nejbližšími. Nevytvořil žádné tajné bratrstvo, otevřené jen hrstce zasvěcenců. A vždyť se přece s ním zákoníci a farizeové mnohokrát setkali při veřejných disputacích často ovšem plných provokací z jejich strany, snah jej chytit za slovo a přivést do úzkých. „Tak proč se ptáš na mé učení….. ?“

Tam, kde chybí argumenty, přicházejí ke slovu facky. Známe dobře opět z vlastních dějin. Fackování a mučení nepohodlných se dělo vždycky, když byl u moci jakýkoli totalitní režim. Ježíš se prý nechoval k veleknězi uctivě. Všimněme si ale, jak zde zareaguje na facku strážce. Ohradí se. Ne pěstí, ale slovem. To ale bylo přece vždycky jeho jedinou zbraní a mocí. I zde vystupuje jako suverén událostí a jako Pán.

Není nutno si nechat vše líbit. I na základě tohoto momentu při Ježíšově výslechu si smíme uvědomit, že máme mandát k tomu ohradit se proti bezpráví. Nemusíme být otloukánci a když se na nás někdo dopustí křivdy, jen stát a svatě hledět k nebi. Ježíš se ohraní. Nenechá si takové jednání líbit.

No a konečně Petrovo trojí zapření. Nepatřím. Nejsem. To zapření je mnohem závažnější, nežli jak nám to možná někdy vyznívá. Petr řekne, že Ježíše nezná. Odvrátí se od něj. Znamenal – li jeho průnik do velekněžského domu akt následovnictví a věrnosti, nyní jde o pravý opak. Najednou se Petr sesype a jeho smělost je pryč. Najednou selže na celé čáře. Neodhadl předem situaci? Přecenil svoje síly? Petr, první římský biskup a první papež zhřešil, padl, těžce selhal…

Nám ale tento první mezi apoštoly nastavuje zrcadlo. Taky my se rádi chvástáme, zapřísaháme, ujišťujeme, že „ věrni zůstaneme“. A zlo ještě ani nemusí udeřit plnou silou a sypeme se. To je ten první pohled. Tak skutečný, tak reálný.

Ten druhý: Rovnou měrou platí, že kdo se preventivně krčí v davu, kdo se schová raději předem, ten často ani nebývá vystaven zkoušce. Kdyby se Petr hned ukryl jako ostatní, nezapřel by. K mnoha našim selháním dochází v situacích, kdy jsme se rozhodli nezůstat stranou, stát si za svým, pustit se na tenký led……

Oba pohledy platí. Petrova připravenost neuhýbat rizikům a ohrožením, je v pravém smyslu imponující a obdivuhodná. Vždycky jsem si ho za to vážil. Kdo by ho chtěl soudit, musel by soudit sebe.

Jeho selhání je však současně něco, nad čím není možné mávnout rukou, že se nic nestalo. Stalo se. A víme to dobře.

A ví to i jeho Pán. Ale právě on současně vidí všechny okolnosti. A rozumí strachu Petrovu i tomu našemu. A nikdy nás nepřestane mít rád.

Modlitba: Pane Ježíši, byls odveden k výslechu, byl jsi bit a ponižován. Pro nás. Učedníci byli někde schováni, Petr šel sice nejdál, ale pak řekl, že tě nezná. V tom tvém příběhu se odrážejí naše životní zkušenosti i trpké pády. Naše nevěrnost, nestatečnost, ale taky drzost, se kterou soudíváme ty druhé. Když si to tak necháváme procházet myslí, nejraději bychom si sami nad sebou pobrečeli. Jediné, v co můžeme doufat, je tvá láska a tvé odpuštění. Amen.

Čtvrtek 25. března

Čtení: Jan 18, 1 – 14 / Zatčení/

Ježíš a jeho učedníci přecházejí potok Cedron, vstupují do Getsemanské zahrady. Je to místo tak známé všem, včetně Jidáše. Ten si s sebou bere oddíl vojáků a stráž od velekněží a farizeů. Zatčení se koná za tmy. Proto pochodně, lucerny a zbraně …..

„Koho hledáte?“ Takto zavolá Ježíš, o kterém evangelista řekne, že věděl, co ho má potkat. A i když jde o zatčení, které má vyvrcholit odsouzením k smrti, sledujeme zde nikoli muže bolesti, ale Pána světa, suveréna událostí a hlavního aktéra celého děje. Celá ta noční scéna se zde koná kvůli němu. On udává směr, on rozhodujícím způsobem tahá za nitky, on je středem dění a nikoli ti, kdo jej přišli zatknout. „Koho hledáte?“ Představuji si tu dvojitou Ježíšovu otázku jako zahřmění a odpověď celého zatýkacího komanda jako tiché a ustrašené pípnutí. Ano, už tady je Ježíš Pánem a králem celého světa.

„To jsem já….“ Pán neuhýbá, ale energicky se vydává k dispozici. A stane se něco velmi zvláštního. Zatýkací komando, namísto toho, aby zachrastilo zbraněmi a dalo pokyn: „Tak jdeme“, couvne a padne na zem. Nepřipadá nám to zvláštní? Copak se běžně děje, že jde – li někdo někoho zatknout, padne před ním k zemi? Absurdní drama. Ozbrojenci, kteří mají Ježíše odvést a vydat do rukou velekněžím a Pilátovi mu vzdají božskou poctu. Židé i Římané zapomenou zatýkat a scéna vypadá spíše jako bohoslužba…

Takovéto okamžiky bývají v lidských dějinách chvílemi naprostého ponížení člověka. Kolik nevinných lidí bylo násilím odvedeno v poutech od svých rodin, aby je pak dlouho jejich nejbližší neviděli, vrátili – li se vůbec! Kolik zničených lidských osudů, kolik bolesti! A mnohé z nich mohl Ježíš posilovat coby suverén už ve chvíli svého zatčení. Mohl už v tomto momentě pomáhat přežít lágry nacistické i komunistické, mučírny gestapa i StB. Pán slávy, před kterým padají na kolena i jeho věznitelé a pochopové.

To jsem já. Několikrát u Jana zazní tohle nejen jako identifikace, ale taky jakožto Ježíšovo mesiášské sebepotvrzení. U Jákobovy studny se takto dá poznat samařance. A stejně tak u Jana zazní sedmero „Já jsem…“

Náš Pán nekapituloval před žádnou hrubou mocí, ale ve chvílích, které my lidé považujeme za nejhorší a nejtemnější, se projevil jako ten, komu patří vše na nebi i na zemi a je mu podrobeno. Mysleme na to v těchto časech. Není nic, co by mohlo Kristu zkřížit jeho plány se světem. I ve chvíli, kdy je odloučen od svých učedníků a odváděn, smíme vědět, že nás od něj navěky nic neodloučí. Již nyní je Pánem, již nyní, kdy ho čeká utrpení a smrt na kříži … Již nyní … je to on.

„Já jsem to …“

Dobrovolně se Ježíš vydává těm, kteří jej přišli zatknout. Ale současně zápasí za svoje učedníky.“ „Hledáte – li mne, nechte ostatní odejít“ Před chvílí se za ně modlil, nyní je brání, aby nebyli odvedeni s ním a nemuseli zažít mučení a smrt jako on. Nyní by mučednictví neunesli. I nás Pán hájí a brání, aby zkoušky a těžkosti, které v životě prožíváme, nebyly nad naše síly.

„Bohoslužba v zahradě“ skončila a Ježíš je skutečně spoután a odváděn. Petr to nevydrží a vystartuje na jeho obranu, kterou ovšem Pán rezolutně odmítne. U Petra jsme zvyklí, že se často vydává dál nežli ostatní a ještě to uvidíme. Nyní je ale jeho aktivita nežádoucí. A je možné, že Ježíš svým rezolutním zásahem zabránil zbytečnému krveprolití.

Závěrečná scéna před Annášem, tchánem velekněze Kaifáše. Ten ho bude vyslýchat. Prozatím máme vědět, že tento muž, jakkoli nerozuměl ničemu z toho dění, nechtěně vyřkl myšlenku zástupné oběti: „Je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, nežli aby zahynul celý národ…“ Srovnejme s J 11, 47 – 52.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty ses projevil jako Pán už od chvíle ve chvíli, kdy tě zatýkali. Chválíme tě v těchto složitých časech. Děkujeme ti, že nám skrze svědectví evangelisty Jana dosvědčuješ svou slávu a majestát Božího Syna, kterému patří vše a vládneš nade vším. Že máš v moci i síly, které se staví proti životu. Že jsi Pánem a Králem i tehdy, kdy nás pronásledují pocity naší slabosti a bezmoci. Prosíme, posiluj naši naději ve dnech nebezpečné nákazy. Amen.

Powered by CuteNews
přihlášení